Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové,

dovolte mi, abych na úvod svého vystoupení poděkoval zpravodaji i pracovníkům Parlamentního institutu, kteří nechali zpracovat tuto srovnávací studii, která se zabývá srovnáním trestně právní a občanskoprávní úpravy pomluvy v České republice s ostatními členskými zeměmi Evropské unie. Myslím si, že to je studie velmi kvalitní, která si nepochybně zaslouží pozornost každého z vás, kdo se touto problematikou zabývá.

Nyní mi dovolte, abych se i já vyjádřil k předkládanému návrhu zákona. Jsem přesvědčen o tom, že záměr iniciovat novelu trestního zákona a vypustit z ní trestný čin pomluvy je velmi závažný, jakkoliv může na první pohled vypadat jen jako drobná dílčí novela. Autoři návrhu nás chtějí přesvědčit, že pomluva ve své podstatě zasahuje do svobody projevu a další argument, proč by měla být vypuštěna z našeho právního řádu, je její údajné časté zneužívání ve formě podávání trestních oznámení.

Jak jsem již řekl, tato na první pohled drobná novela trestního zákona je ve své podstatě vážným zásahem do našeho právního řádu a jde o zásah, který by si měl svojí zásadností a principiálností zasloužit vážnou a seriózní diskusi, jakkoliv názory na tento záměr se mohou od sebe navzájem lišit.

Proč to říkám? Ve své podstatě diskusí nad tímto tématem nediskutujeme o ničem menším než o střetu takových hodnot, jakými na jedné straně je svoboda projevu a na druhé straně čest a vážnost každého z nás. A já jako občan, právník i politik, se budu vždy zasazovat o co největší rozšíření svobody každého občana, a to ve všech jejích podobách, od té nejobecnější roviny, kterou je svoboda rozhodovat se o svém životě sám, až po tu nejkonkrétnější, kterou je např. svoboda slova a projevu. Přesto jsem ale přesvědčen, že boj za odstranění skutkové podstaty trestného činu pomluvy z trestního zákona není bojem za větší svobodu. Svoboda totiž nemůže existovat bez odpovědnosti, například bez odpovědnosti za vyřčené slovo, jinak by již nešlo o svobodu, ale o anarchii

A právě odpovědnost, toto vyřčené slovo, odpovědnost za případný zásah do druhého, je součást obecných pravidel, které by měl ctít každý z nás a bez ohledu na to, jaké jiné hodnoty politické nebo ideologické zastává. Přesnost jednání, kterým se zasahuje do cti a vážnosti jedinců má navíc v našem právním řádu velmi dobrou tradici a která je delší než je existence soudobého trestního zákona, který byl přijat za minulého režimu v roce 1961.

Těm, kteří by se snad domnívali, že postih z takového jednání je produktem komunistického práva, sděluji, že budou překvapeni, nebo již v letech 30tých minulého století spatřil světlo světa zvláštní zákon o ochraně cti - byl to zákon č. 108/1933. A setrvale pak s různými odlišnostmi, později jako nedbalostní trestní čin, čin pomluvy, v našem trestním zákoně zůstal. Pokud je mi známo, tak vládní rekodifikace zákona také s touto skutkovou podstatou trestního činu v navrhovaném trestním zákoně i nadále počítá. Kromě právní tradice, kterou jsem se snažil zmínit, je třeba hodnotit trestnost pomluvy i z hlediska našeho ústavního pořádku. Také moje kolegyně, Jitka Kupčová se zde zmínila - je to článek 10 Listiny základních práv a svobod prý deklaruje právo každého z nás, zachování osobní cti a dalších stránek naší osobnosti. Z toho tedy plyne, že práva, zajištěná listinou jsou práva, která musí naplnit veřejná moc a je proto logické, a podle mého přesvědčení i správné, že vedle žaloby na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku je čest i morální integrita člověka chráněna též právem veřejným, v tomto případě trestním právem.

Jen pro ilustraci, když jsem se nad tímto problémem zamýšlel, bych vám nabídl srovnání. Hovořili jsme o tom shodou okolností i v minulém případě. Vlastnictví je rovněž naší svrchovanou soukromou kategorií a přesto považujeme za přirozené narušení soukromého vlastnictví, které je předmětem ochrany veřejné moci.

Znamená to, že nám připadne jako naprostá samozřejmost, že krádež je postihována
a trestána policií a soudy. A podle mne čest, důstojnost a vážnost jedince jsou v tomto směru stejnou hodnotou, jakou je vlastnictví, tedy hodnotou, kterou je třeba hájit v obecném zájmu.
Skutečnost, že trestního činu pomluvy, může být zneužíváno podáváním trestních oznámení. Proto podle mne toto neobstojí jako argument pro jeho vypuštění z trestního zákona. Jinak bychom mohli touto logikou vypustit z trestního zákona všechny trestné činy.

Zde je důležité rozhodnutí o tom, zda trestní čin byl nebo nebyl spáchán nepřísluší tomu, kdo podává trestní oznámení, ale přísluší výhradně a pouze soudu. Subjektivní přesvědčení o tom, že se někdo naplní skutkovou podstatu trestného činu, opravdu nestačí.

Trestnost neoprávněného zásahu do osobnostních práv má vedle sankční povahy
i svojí nepomíjitelnou preventivní složku, podobně jak to mají i všechny ostatní skutkové podstaty trestních činů.

Zastánci vypuštění pomluvy z trestního zákona argumentují např. tím, že její existence brání či omezuje svobodu projevu. A i to je argument, se kterým musím polemizovat. Svoboda projevu obsahuje, inspirované v tomto směru Evropskou úmluvou, mnohé. Dále garantuje právo zastávat názory, právo přijímat a šířit informace. A právě v tom smyslu doplňuje Evropskou úmluvu svědomitost a věrnost, protože výkon těchto práv může podléhat příslušným sankcím, jsou-li stanoveny v zákoně. V tomto směru naše Listina základních práv a svobod tolik důsledná není. A proto připomínám Evropskou úmluvu, nebo střed svobody, projevu a práva na ochranu osobnosti je velmi důležitou skutečností ze dvou velmi vážených demokratických hodnot, a proto si myslím, že by mělo platit, že máme-li možnost způsobit újmu, musím si současně uvědomit svoji odpovědnost.

Moje druhá poznámka - jde o poznámku marginiální. Pokud jsem o tom dobře informován, bude na toto téma více hovořit kolega Pospíšil. Tato navrhovaná novela kompenzuje vypuštění skutkové podstaty pomluvy z trestního zákona a to stanovením lhůty, kdy by měl soud v občanskoprávním řízení rozhodnout o žalobě na ochranu osobnosti. Zde se domnívám, že tento návrh není zcela koncepční a zejména při žalobě na ochranu osobnosti po tzv. žalobě s maximálním možným urychlením. Myslím si, že ani v tomto smyslu bychom neměli navrhovatelům vyjít vstříc. Z výše uvedených důvodů se zde buď připojuji nebo podávám návrh, nikoliv na vrácení k dopracování, ale k zamítnutí této novely zákona. K tomuto návrhu mě nevedou žádné osobní antipatie, např. vůči předkladatelům. Ostatně tento návrh může být prospěšný pro všechny, abychom si uvědomili, že se musí vždy vyvažovat či vedle práv, ale také i všem ostatním, kteří s tímto slovem zacházejí dnes a denně, stejně jako my, politici, nebo slovo a šíření informací je pro ně každodenním chlebíčkem. Proto pro nás pro všechny je velmi důležité diskutovat na toto téma.

Děkuji za pozornost.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 5. prosince 2003