Vážený pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové,

zahajujeme projednávání této interpelace s úsměvem na rtu, nicméně předmět mé interpelace je nesmírně vážný, nebo v ní jde o život člověka, který byl brutálně zavražděn. Jde o to, zda ten, kdo vraždil, nebo je důvodně podezřelý z vraždy, bude postaven před soud a bude spravedlivě odsouzen.

Já jsem se 13. února t. r. obrátil na pana ministra spravedlnosti ve věci vraždy, která se stala 16. listopadu 1951 v prostoru bývalé československé státní hranice Folmava - Dieberg, kdy v těchto prostorách byl tehdejším náčelníkem zpravodajského oddělení Ministerstva vnitra zastřelen rakouský státní občan Ing. Štefan Kollmann. Jde tedy skutečně o případ vraždy, která se stala sice dávno, ale přesto se stala. Pan ministr mi v zákonné lhůtě velmi vyčerpávajícím způsobem odpověděl, ale přestože jsem čekal mnohé, odpověď ministra spravedlnosti předčila i moje nejčernější očekávání, a proto jsem také vyjádřil nesouhlas s jeho odpovědí.

Aby bylo v tuto chvíli jasno, sděluji zcela jednoznačně, že nesouhlas s odpovědí ministra spravedlnosti pana Bureše není nesouhlasem s tím, co on v této věci udělal, není nesouhlas s tím, jak postupovaly ve věci orgány činné v trestním řízení, policie, státní zastupitelství a soudy, nebo za to, co se v tomto případě děje, že dosud viník této tragédie nebyl potrestán, není ministr spravedlnosti ani jeho resort zodpovědný.

Oproti tomu jde podle mne o skandální případ, kdy je paradoxně nejvyšším ústavním činitelem České republiky, tedy prezidentem republiky, bráněno ve výkonu spravedlnosti. Já nechci přímo říci, že prezident republiky brání vydání vraha do rukou spravedlnosti, ale možná by se to takto dalo interpretovat. Je-li můj nesouhlas s odpovědí ministra spravedlnosti něčím, potom je to vyjádření nesouhlasu s postupem prezidenta republiky.

O co jde? Dne 31. května 1999 podalo krajské státní zastupitelství obžalobu na pana Oldřicha Kvapila, a to z toho důvodu, že dne 16. 11. - dovoluji si citovat z oné obžaloby - že dne 16. 11 1951 kolem 21. hodiny 30. minuty na území nynější Spolkové republiky Německo v prostoru Lesní louka u Folmavy - Dieberg ve vzdálenosti zhruba 10 metrů od československé státní hranice nejméně čtyřmi výstřely šestiranného revolveru výrobní značky Kolt nezjištěného výrobního čísla zasáhl hlavu inženýra Štefana Kollmanna, narozeného 9. 8. 1908, rakouského státního občana, čímž mu způsobil dosud nezjištěné zranění, v důsledku čehož poškozený inženýr Štefan Kollmann bezprostředně poté zemřel. Provedeným vyšetřováním - a teď znovu dovolte, abych citoval z oné obžaloby - provedeným vyšetřováním zejména na základě svědeckých výpovědí a z přiložené fotodokumentace, úmrtního listu a dalších listinných důkazů bylo zjištěno a prokázáno, že obviněný Oldřich Kvapil dne 16. 11. 1951 kolem 21.30 hodin, tedy v době, kdy obviněný Kvapil vykonával funkci náčelníka oddělení B zpravodajského oddělení Ministerstva národní obrany, zrealizoval v prostoru Lesní louka u Folmavy - Dieberg asi 10 m od československé státní hranice na území nynější Spolkové republiky Německo fyzickou likvidaci agenta Deblera - inženýra Štefana Kollmanna - a to za použití střelné zbraně šestiranného bubínkového revolveru Kolt dosud nezjištěného výrobního čísla, kdy za použití této střelné zbraně nejméně čtyřmi výstřely s největší pravděpodobností vedenými do týla poškozeného jmenovaného úmyslně usmrtil. Jeho jednání bylo motivováno obavou, že by poškozený Kollmann mohl po přechodu státní hranice vyzradit agenturní sí agentů pracujících ve prospěch v té době Československé republiky, a dále měl sloužit jako výstraha pro agenty, aby nespolupracovali se západními výzvědnými službami.

V odůvodnění podání obžaloby se dále píše: Jednání obviněného Oldřicha Kvapila se vyznačovalo vysokou mírou agresivity, brutality a bezcitnosti, nebo ke spáchání trestného činu použil střelné zbraně, kterou lze učinit útok vůči tělu důraznější. A zřejmě k tomu účelu si ji opatřil a měl ji u sebe nabitou, přičemž se jednalo o zbraň americké výroby, což mělo vést ke zmatení stop v případě nálezu těla poškozeného německými pohraničními orgány. Tímto jednáním jak po subjektivní, tak po objektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona. Jednání obviněného dosáhlo velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti, nebo ohrozil jeden z nejdůležitějších zákonem chráněných zájmů, který je poskytován k ochraně lidského života, a způsobil zvláště těžký a nenapravitelný následek - smrt inženýra Štefana Kollmanna. U obviněného Oldřicha Kvapila nebyly shledány žádné polehčující okolnosti. Naopak jako k přitěžující okolnosti je třeba přihlédnout k tomu, že spáchal trestný čin zákeřně.

Tolik citace z obžaloby. Co se tedy stalo v tomto případu, ve kterém jsem interpeloval pana ministra Bureše? Dne 31. května 1999, tedy před více než dvěma lety, byla podána tato obžaloba, ze které jsem citoval. Obžalovaný Oldřich Kvapil si podal žádost o milost a ta byla spolu se spisem, originálem spisu postoupena 1. prosince 1999 Kanceláři prezidenta republiky. Dnes je 21. března 2002, od té doby uplynulo tedy téměř dva a půl roku, a ve věci se, vážené kolegyně, vážení kolegové, nestalo vůbec nic.

Můj názor na milosti prezidenta, na institut milosti vůbec, na způsob, jakým prezident republiky nakládá s tímto institutem, je myslím této sněmovně, ale i široké veřejnosti známý, a proto to nebudu opakovat.To, co se ovšem stalo na základě žádosti o milost, je však za hranicí únosnosti a jakékoli tolerance. Kancelář prezidenta republiky, a čím ještě hůř, prezident sám, zneužívaje nebo využívaje žádosti o milost, brání tomu, aby spravedlnost mohla dosáhnout na člověka, který si ji podle mého hlubokého přesvědčení dozajista zaslouží. Proč toto považuji navíc za závažné? Pan prezident v několika svých vystoupeních v minulosti - a dovolte mi následně citovat - si vážně stěžoval na to, jakým způsobem se tato země, její instituce, a jmenoval jak policii, tak státní zastupitelství, tak také soudy a citoval některé politiky, vyrovnávají resp. nevyrovnávají s minulostí.

24. února 1998 do očí politických vězňů při jejich setkání na Pražském hradě sděloval, že neúcta k obětem násilí je neúctou k samotným základům našeho státu. O tři roky později, to je 28. října 2001, při příležitosti státního svátku opět znělo Vladislavským sálem - cituji: Ještě hůře jsem na tom s trestním stíháním těch, kteří týrali své spoluobčany. Jejich případy, pokud jsou vůbec předmětem šetření, se ze záhadných důvodů táhnou dlouhá léta. Vždy se znovu objevují při jejich projednávání jakési skutečné nebo domnělé nedostatky, vždy se posléze vytvoří jakési překážky bránící vynesení rozsudku.

Naposledy minulý týden v Senátu pan prezident připomínal, že žijeme v době, kdy se znovu pokoušíme vyrovnat se se svou minulostí. Myslím si, že tento případ, o kterém hovořím, je jedním z těch případů, které mohou být symbolem toho, jak se Česká republika, její justiční orgány dokáží vyrovnat s naší minulostí, ale je bohužel také příkladem toho, že slova a činy nejvyššího ústavního činitele České republiky jsou velmi často v rozporu.

Důvod, proč jsem tedy vyslovil nesouhlas s odpovědí pana ministra spravedlnosti, je ten, že se s tímto nemohu smířit. Prostě odpověď pana ministra spravedlnosti je důkazem toho, že v tomto případě, že v případě brutální a cynicky provedené vraždy v zájmu zločinecké ideologie, je prezidentem této země, resp. jeho institucí, kterou on reprezentuje a za kterou je odpovědný, bráněno, aby soudní řízení pravomocně skončilo a zločinec byl po právu odsouzen. Musím se jenom ptát, jestli je to jediný případ, a z odpovědi pana ministra spravedlnosti se dozvídám, že doba, po kterou prezidentská kancelář disponuje trestními spisy i v jiných věcech, je překážkou postupu orgánů činných v trestním řízení i v jiných věcech. Dostávám tím tedy odpověď, že toto není jediný případ, kdy k něčemu takovému dochází.

Znovu říkám, že s tímto postupem prezidenta republiky se nemohu smířit. Proto jsem navrhl nesouhlas s odpovědí pana ministra spravedlnosti, jakkoli vím, že z té odpovědi a pro zpracování této odpovědi udělal maximum. Myslím si, že poté, co bude otevřena rozprava, anebo v rámci této rozpravy pan ministr nemůže říct de facto k této věci nic jiného, než napsal. Prosím všechny, aby si jeho odpověď přečetli.

A proto navrhuji, abychom společně - a je to de facto žádost o pomoc vás všech - vyslovili nesouhlas jako Poslanecká sněmovna s odpovědí ministra spravedlnosti. Nebude to ale nesouhlas s odpovědí ministra jako takového. Neměl by to být nesouhlas s postupem české policie, státního zastupitelství a soudů v tomto konkrétním případě. Měl by to být nesouhlas s cynickým přístupem prezidentské kanceláře a prezidenta republiky v tomto případě. Je to nesouhlas a měl by to být nesouhlas s tím, jak hlava státu brání spravedlnosti v této zemi.

Tento nesouhlas je vlastně jedinou možností, jak přimět hlavu státu, aby svá slova o vyrovnání se s minulostí dala do souladu se svými činy. Je to škoda, možná že Poslanecká sněmovna, která se účastní volby prezidenta a rozhoduje o tom, kdo je či není prezident, vlastně nemá možnost zpovídat prezidenta republiky z výkonu jeho funkce, tak jak zpovídá členy vlády. Možná by se dala trochu nadsazeně popsat má interpelace nikoli jako interpelace na ministra spravedlnosti, ale jako interpelace na prezidenta republiky. Protože to není možné, prosím všechny, kterým není lhostejné, jak tento případ dopadne, aby můj návrh na vyslovení nesouhlasu podpořili, protože v tom vidím jedinou možnou cestu, jak přimět prezidenta republiky, jeho kancelář, aby toho, kdo si zaslouží, aby byl spravedlivě potrestán, byl skutečně po právu a spravedlivě potrestán za to, co vykonal.

Děkuji vám za pozornost.

 

Ministr spravedlnosti České republiky Jaroslav Bureš:

Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

pravidla interpelací zejména tehdy, když ten poslanec, který interpeluje, vysloví nesouhlas s písemnou odpovědí, jsou neúprosná, a proto jakkoli v úvodu pan místopředseda Langer nehodnotil negativně postup soudů, já cítím jako svou nejvyšší povinnost, vědom si toho, že je celá řada soudních řízení, která jsou poznamenána průtahy, a vědom si toho, že právě tento stav vede k tomu, že je společně chápána potřeba reformy soudnictví, musím kategoricky odmítnout představu, že v této věci by jakkoli selhala justice.

Měřeno představou o tom, zda došlo v řízení k průtahům, nebo nedošlo. Jenom pro stručnost a jednoznačný časový přehled. Žaloba v této věci byla podána posledního dne měsíce května roku 1999. Soud udělal bezprostředně poté - za měsíc předložil spis Ministerstvu spravedlnosti - co byl povinen udělat vzhledem k tomu, že na věc dopadalo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 1990, čili předložil spis amnestijnímu přezkumu. Můj předchůdce věc přezkoumal. Na jeho postupu, aniž bych ho snad měl hodnotit, nemohu shledat žádná pochybení, protože tam bylo třeba učinit řadu úkonů, a 1. 12.1999 předložil spis Kanceláři prezidenta republiky. Tím se věc dostala z moci Ministerstva spravedlnosti a soudu.

Bezprostředně po nástupu do funkce jsem uložil odboru stížností a milostí, aby mi zpracoval seznam těch věcí, které jsou k dispozici, kde jsou trestní spisy ve věcech pravomocně u soudu neskončených, resp. kde jde o dlouhodobě nenastoupené výkony trestů odnětí svobody, aby mi dal dohromady seznam spisů, a rozhodl jsem se věc osobně projednat v Kanceláři prezidenta republiky s panem Mathé, což jsem učinil v květnu loňského roku. Do seznamu spisů, o kterých jsem hovořil, byl z povahy věci zařazen i tento.

Nemohu to přičíst ničemu jinému než reakci na interpelaci pana místopředsedy Langera, že tento spis jsme obdrželi před osmi dny. Čili prakticky po třech letech, když si připočteme k březnu dva měsíce od podání obžaloby, může nyní Krajský soud v Brně nařídit hlavní líčení. A opakuji velmi naléhavě - soud a Ministerstvo spravedlnosti na tom nenese vůbec žádnou vinu.

 

Poslanec Dalibor Matulka:

Dámy a pánové,

já jsem docela schválně čekal na zdůvodnění pana kolegy Langera, proč zařadil odpověď na svou interpelaci na dnešní jednání, protože jsem se seznámil jak s interpelací, tak s odpovědí, a musím říci skutečně, že odpověď pana ministra spravedlnosti je velmi korektní. To, co bylo předmětem interpelace, je v odpovědi ministra zodpovězeno perfektně, vyčerpávajícím způsobem, koneckonců pan poslanec Langer to také ve svém úvodním slovu přiznal. Nehodlám komentovat hodnotící soudy, to nepřísluší žádnému poslanci, ani Matulkovi, ani Langerovi, i když samozřejmě u tohoto mikrofonu se lze dopouštět čehokoli i z řad právníků, ale zajímá mě, a proto jsem se přihlásil, to, co kolega Langer navrhuje. Mě se to nezdá příliš korektní.

Jestliže učinil předmětem interpelace na ministra spravedlnosti cosi, co mu bylo v odpovědi opravdu řádně zodpovězeno, tak samozřejmě je potíž - nemůžeme interpelovat prezidenta. To víme. Ale schovávat se za to, že nemůžeme interpelovat prezidenta, tak budeme vyslovovat nesouhlas s odpovědí ministra, to mi připadne špatné. Já s takovým postupem opravdu nemohu souhlasit. Plně sdílím názor kolegy Langera, že to, jak dlouho leží záležitost v Kanceláři prezidenta, je prostě šlendrián, to je šlendrián, možná i úmysl, já nevím, motivy pana prezidenta neznám a ani mě příliš nezajímají, pokud jde o tohoto prezidenta. Ale chci navrhnout něco jiného kolegu Langerovi - jestli by neuvážil tu záležitost, že skutečně vyslovovat nesouhlas s odpovědí ministra, která byla správná, není asi ta nejšastnější cesta, že vhodnější by bylo učinit to, co je možné, tzn. navrhnout usnesení Poslanecké sněmovny, která by požádala pana prezidenta - on nemusí poslechnout, ale my můžeme požádat - aby přišel do Poslanecké sněmovny a vysvětlil svůj dosavadní postup v tomto a podobných případech, že bychom to zařadili jako bod sněmovny, aby se o tom mohla vést i rozprava, a nikoli jen monolog prezidenta, ale s rozpravou, abychom si názory na celou záležitost mohli vysvětlit.

Vím, že právo na to vůči panu prezidentovi nemáme, ale možnost ho o to požádat máme. A jestliže máme tuto možnost, tak bychom k tomu měli konečně už také projevit někdy odvahu. Proto jsem se přihlásil, abych k podobné odvaze pana kolegu Langera vyzval. Považuji to za šastnější postup než vyslovovat nesouhlas s něčím, s čím vlastně souhlasíme.

Děkuji.

 

Místopředseda PSP ČR Ivan Langer:

Vážený pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, cílem interpelace by mělo být, a já věřím, že tomu tak v mnoha případech je, a už vystupuje jakýkoliv politik z tohoto místa, ne představit sebe sama, ale zjednat ve věci, která ho zneklidňuje a znepokojuje, nápravu. To si myslím, že je předmětem a cílem každé interpelace, a už je písemná, nebo ústní. Mým cílem je v této věci zjednat nápravu. Bylo ministrem spravedlnosti řečeno, a já s tím souhlasím, že v této věci ani policie, ani státní zastupitelství, ani soudy nepochybily. Jediným, kdo brání v tuto chvíli průchodu spravedlnosti, je prezident republiky.

Jedním z důsledků vysloveného nesouhlasu s odpovědí na písemnou interpelaci je povinnost interpelovaného do 30 dnů zpracovat odpověď novou. Myslím, že to je přesně to, o co by nám mělo jít, protože to je věc, která přiměje mj. ministra spravedlnosti a jeho prostřednictvím také prezidentskou Kancelář k tomu, aby ve věci skutečně konali a abychom my jako zástupci veřejnosti měli možnost vědět do měsíce na tomto místě, jestli v té věci byla zjednána náprava, nebo nebyla zjednána náprava.

Znovu říkám, že návrh, kterým jsem podal, tzn. vyslovit nesouhlas s odpovědí ministra spravedlnosti, není hlasováním o tom, jestli souhlasíme s tím, co napsal pan ministr do své odpovědi, ale s tím, co se v té věci skutečně děje. Prosím opravdu všechny, kterým není lhostejné to, že se někdo tak dlouho vyhýbá výkonu a průchodu spravedlnosti v tak závažné věci, jako je vražda člověka, aby tento návrh podpořili.

 

Ministr spravedlnosti České republiky Jaroslav Bureš:

Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

já jsem opomenul na závěr svých slov podat tu konkrétní informaci. Spisy byly vráceny Ministerstvu spravedlnosti. Já jsem je poslal ihned předsedovi krajského soudu. Před osmi dny byly vráceny, ale bez rozhodnutí o návrhu na udělenou milost podaném před třemi lety.

 

Poslankyně Eva Dundáčková:

Vážený pane předsedo, dámy a pánové,

to, co jsme slyšeli na závěr, bylo snad ještě více, alarmující než to, co bylo původním předmětem interpelace jako takové.

Já po nahlédnutí do jednacího řádu plně souhlasím s panem místopředsedou Langerem v jeho názoru, že my jistě můžeme jednat a můžeme vyslovit nesouhlas s odpovědí na písemnou interpelaci, aniž bychom tím říkali, že se nám nelíbí přímo odpověď jako taková, že jsme nespokojeni s tím, že by pan ministr nenaplnil literu zákona, nicméně jsme jistě nespokojeni s praxí, která, jak jsme zjistili, bohužel není ojedinělá, ale je dokonce běžná.

A to, co jsme zaslechli nakonec, tedy že pan prezident po třech letech průtahů řízení se rozhodl, že se touto žádostí o milost nadále nebude zabývat, to znamená, že nevysloví ani souhlas, ani nesouhlas, je podle mého názoru tak alarmující, že je naší povinností jako politiků, abychom s touto praxí vyjádřili nesouhlas.

My jsme učinili zákonodárnou iniciativu a snažili jsme se upozornit na skutečnost, že považujeme za nesprávnou samotnou možnost, aby prezident republiky obecně zasahoval do trestního řízení v jeho průběhu. A to sice z toho důvodu, že tím pádem brání možnosti postavit zločince obecně před soud, resp. osobu jako takovou. Nicméně to jsme ještě netušili, že je také možné, aby tímto způsobem prezident republiky tři roky způsoboval průtahy v řízení.V tuto chvíli se prosím zamysleme nad tím, abychom v rámci hlasování a odpovědi na interpelaci Ivana Langera vyjádřili s tímto politováníhodným jednáním nesouhlas.

Děkuji.

 

Předseda PSP ČR Václav Klaus:

Budeme hlasovat o vyjádření nesouhlasu sněmovny s odpovědí ministra Bureše.

V hlasování pořadové číslo 293 z přítomných 80 poslanců 50 pro, 16 proti. Návrh byl přijat.

 

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky 21. března 2002