Moje představa evropského sjednocování by se dala shrnout do krátkého hesla: "Evropa národních států, svobody a volného trhu". Nic víc a nic míň. Nechci žádný evropský superstát, žádnou evropskou federaci, která nikdy nemůže být ničím jiným než byrokratickou mašinérií, nezřízeně požírající svobodu a práva svých obyvatel. Chci Evropu, která bude jednotná ve své mnohosti a bohatá ve svých obyvatelích, jejich svobodě, píli a podnikavosti. Nevím, zda dnešní Evropská unie mé představy splňuje a dost se v tomto směru obávám.

Jako právníka mně totiž kupříkladu čím dále více znepokojují otázky spojené s evropským právem:

demokratičnost procesu tvorby evropského práva, zaručující veřejnou kontrolu,

respekt evropského práva k principům, které se jako liberálně-konzervativní politik snažím prosazovat, tedy především ke svobodě ve všech jejích podobách,

Již systém přípravy a přijímání evropských předpisů skrývá podle mého názoru značný demokratický deficit. Na jejich přijímání se významně podílí především dva orgány: Evropská komise a Rada Evropské unie. Ponechám stranou, že členové Evropské komise nejsou voleni, nýbrž dosazováni na základě politických dohod. Co je však zarážející je fakt, že jak Komise, tak i Rada v sobě spojují zákonodárnou a výkonnou moc. To je samo o sobě přinejmenším nestandardní. K tomu ještě přistupují další skutečnosti, např. to, že jednání Rady nejsou veřejná, a tak nelze zjistit, jak který ministr hlasoval. Rada se při schvalování norem EU nemusí dožadovat souhlasu orgánů, které jediné mají přímou legitimitu od voličů - parlamentů. V případě Komise je kontrola ještě problematičtější. Takový způsob legislativní činnosti je tedy vynikajícím způsobem jak přijímat právní normy, aniž by se exekutiva zdržovala zdlouhavým projednáváním v parlamentu. Každý člen Rady EU i Evropské komise tak zažívá báječný pocit, že mu "do toho poslanci nemluví". Tedy pocit, který politici ze své domovské demokratické země jistě neznají.

Je pravdou, že v posledních letech posiluje postavení Evropského parlamentu v oblasti přijímání evropských norem. Když ale vezmeme v úvahu, že v EU je přijímáno několik tisíc předpisů ročně, a podíváme se na podíl Evropského parlamentu, musí nám být jasné, že jeho vliv je stále ještě velmi slabý.

Výsledkem absolutně nedostatečné kontroly Evropské komise a Rady EU jsou tisíce a tisíce předpisů, které regulují a regulují (omezují naši svobodu a práva). Neustále narůstá počet bruselských úředníků. Hromadně se prosazují zcela partikulární zájmy lobbystických skupin. A bují korupční prostředí, vládnoucí v centrále EU.

Ani sebedemokratičtější Evropský parlament s konečným slovem při přijímání všech předpisů by však nezaručoval respekt vůči evropskému právu ze strany občanů evropských států. Důvod je jasný - velmi krátká a navíc dosti pochybná tradice evropského práva. Tradice je však na straně práva národního. Jedině, když právu rozumím, mohu se s ním skutečně ztotožnit. Jedině, když se s právem ztotožním, získám vůči němu skutečný respekt.

Samostatnou kapitolou je pak možnost ovlivňovat zákonodárství ze strany země, která bude mít v Evropském parlamentu pouze 24 z celkového počtu 732 poslanců.

Znovu opakuji, že nad stavem evropské integrace a evropského práva nejásám. A nejásám ani nad naším vstupem do Evropské unie. Jsem však realista. A proto se nyní pokusím stručně definovat základní priority politiky ODS v oblasti evropské normotvorby:.

inventura, zjednodušení a zpřehlednění všech harmonizovaných právních norem platných v ČR.