Ivan Langer


Děkuji všem za dosavadní přízeň. Rád se s vámi potkám na mém Facebooku. Ivan Langer

Zaujalo mě...

Vrchní soud dal Ivanu Langerovi za pravdu ve sporu s vydavatelem MF DNES a idnes.cz (MAFRA, a.s.) o ochranu osobnosti a zrušil rozsudek soudu prvního...

více »

Ivan Langer
Curriculum vitea

Volné

Omlouvám se všem zájemcům o komunikaci se mnou na tomto webu, ale diskuse zde byla pozastavena, beru si na nějaký čas prázdniny :-)

Pokud máte zájem komunikovat se mnou i nadále, můžete využít můj Facebook, rád Vás přivítám mezi své přátele :-)

Ivan Langer

  01.09.2005 olomoučan <wallall@seznam.cz>
 
Když to tak poslouchám a čtu, zlodějny, tunelování, senátor Žák, a všichni jemu podobní ODéSáci, tak doufám, že ty volby už nikdy NEVYHRAJETE. Kradněte v opozici, ale do ničeho už NEMLUVTE, včele s tím vašim Mirečkem
 
Zatím žádná odpověď...
  31.08.2005 Pepa Rypák
 
dobrýýýýýýýý
 
Zatím žádná odpověď...
  31.08.2005 Radovan Wicha <market@model.cz>
 
Dobrý den,

tak jsem si po delší době přečetl Vaši odpověď a nezmýlil jsem se - bla bla bla. Další diskuse nemá cenu. Ještě, že máte rád Tarantina.

R. Wicha
 
Zatím žádná odpověď...
  31.08.2005 Vladimír Iljič Lenin
 
Otázka národností čili "autonomizace"

Připouštím, že jsem byl velmi nedbalý vůči ruským dělníkům, když jsem dostatečně energicky a rozhodně nezasáhl v dobře známé otázce autonomizace, která se, jak se zdá, oficiálně nazývá otázkou Sovětských socialistických republik.

Když tato otázka loňského léta vyvstala, byl jsem nemocen, a poté na podzim jsem se příliš spoléhal na své uzdravení. Říjnové a prosincové plenární zasedání mi poskytlo příležitost v této otázce zasáhnout. Nicméně se mi nepodařilo zúčastnit se jak říjnového plenárního zasedání (kde se tato otázka objevila), tak prosincového, takže mě skoro úplně minula.

Měl jsem pouze čas na rozhovor se soudruhem Džeržinským, který se vrátil z Kavkazu a sdělil mi, jak tato záležitost vypadá v Gruzii. Také se mi podařilo prohodit pár slov se soudruhem Zinověvem a vyjádřit mé obavy v této záležitosti. Z toho, co mi sdělil soudruh Džeržinský, který byl v čele komise vyslané Ústředním výborem (ÚV), aby "vyšetřila" gruzínský incident, jsem si mohl vyvodit pouze největší obavy. Pokud věci mohly zajít až tak daleko, že Ordžonikidze mohl jít až k použití fyzického násilí, jak mě soudruh Džeržinský informoval, můžeme si představit, do jaké bryndy jsme se dostali. Je zřejmé, že celá otázka "autonomizace" byla od základů nesprávná a špatně načasovaná.

Říká se, že je zapotřebí jednotného aparátu. Kde toto přesvědčení vzniklo? Nepřišlo od toho samého ruského aparátu, který, jak je zdůrazněno v jedné z předcházejících kapitol mého deníku, jsme převzali od carismu a lehce přetřeli sovětským nátěrem?

Není pochyb, že toto opatření mělo být poněkud odloženo, do té doby, než bychom mohli říci, že za aparát ručíme jako za vlastní. Nyní však, se vším svědomím, musíme přiznat opak: aparát, který nazýváme svým, je nám ve skutečnosti stále celkem cizí. Je to buržoazní a carská směska a během posledních pěti let se nenaskytla možnost se ho bez pomoci jiných zemí zbavit. A protože jsme byli většinu času "zaměstnáni" vojenskými závazky a bojem proti hladomoru.

Je vcelku přirozené, že v takových podmínkách "svoboda vystoupit ze Svazu", kterou používáme na naše ospravedlnění, bude pouhým cárem papíru, neschopným bránit neruské obyvatelstvo před náporem toho opravdového ruského muže, velkoruského šovinisty, v podstatě ničemy a tyrana, jakým je typický ruský byrokrat. Není pochyb, že ono nekonečně malé procento sovětů a posovětštěných dělníků bude v přílivu šovinistické velkoruské lůzy tonout jako moucha v mléku.

Na obranu tohoto opatření se říká, že lidové komisariáty, přímo se zabývající národnostní psychologií a národnostním vzděláváním, byly založeny jako oddělené orgány. Avšak zde vyvstává otázka: mohou tyto lidové komisariáty být naprosto nezávislé? A další: byli jsme dostatečně důkladní a přijali jsme opatření, abychom zabezpečili neruské obyvatelstvo skutečnou ochranou proti opravdovému ruskému tyranovi? Nemyslím, že jsme tato opatření přijali, přestože jsme tak učinit mohli a měli.

Myslím, že Stalinův kvap a jeho zaslepení čistou administrativou, společně s jeho záští vůči proslulému "nacionalistickému socialismu" (Stalin kritizoval menšinové národy za to, že nejsou "internacionalistické", protože se nechtějí sjednotit s Ruskem), zde sehráli osudnou úlohu. V politice zášť obecně hraje nejopovrženíhodnější roli.

Také se obávám, že soudruh Džeržinský, který se vydal na Kavkaz vyšetřit "zločiny" těchto "nacionalistických socialistů", tam vynikl svým opravdovým ruským myšlením (je všeobecně známé, že lidé jiných národností, kteří byli poruštěni, ještě přehánějí ruské myšlení), a že nestrannost celé této komise byla dostatečně znázorněna Ordžonikidzeho "hrubým zacházením". Nemyslím, že by nějaká provokace či dokonce urážka mohla ospravedlnit takovéto zacházení ze strany Rusů, a že soudruh Džeržinský je neomluvitelně vinen osvojením si bezstarostného postoje k tomuto problému.

Ordžonikidze byl pro všechny obyvatele Kavkazu autoritou. Ordžonikidze neměl právo dávat najevo podrážděnost, na kterou se on i Džeržinský odvolávají. Naopak, Ordžonikidze se měl chovat se zdrženlivostí, která nemůže být vyžadována od obyčejného občana, tím méně od člověka obžalovaného z "politického" zločinu. A popravdě řečeno, tito „nacionální socialisté" jsou občany obžalovanými z politického zločinu, a obžaloba zněla tak, že to ani není možné popsat jinak.

Zde máme důležitou otázku principu, jak máme chápat internacionalismus?

Druhý dopis

Ve svých spisech o národnostní otázce jsem již napsal, že abstraktní předkládání otázky nacionalismu obecně je naprosto neužitečné. Nezbytně se musí činit rozdíl mezi nacionalismem utlačovatelského národa a nacionalismem utlačovaného národa, nacionalismem velkého národa a nacionalismem malého národa.

Ve vztahu k druhému druhu nacionalismu jsme my, příslušníci velkých národů, byli skoro vždy vinni, v historické skutečnosti, v nespočtu případů násilí; co více, pášeme násilí a urážíme, aniž bychom si toho byli vědomi. Postačí si vzpomenout na mé Volžské vzpomínky, jak je zacházeno s neruským obyvatelstvem; jak nejsou Poláci nazýváni jinak než Poljačiska, Tatar je přezdíván Princ, jak Ukrajinci jsou vždy Chocholy a Gruzínci a ostatní kavkazské národnosti vždy Kavkazci.

Proto internacionalismus ze strany "velkých" národů, jak jsou nazývány (i když jsou velké pouze svým násilím, velcí pouze jako tyrani), nesmí spočívat pouze v dohlížení na formální rovnost národů, ale vzhledem k nerovnosti utlačovatelského, velkého, národa, musí se snažit o rovnost v praxi. Kdo tomu nerozumí, nepochopil opravdový proletářský postoj k národnostní otázce, jeho stanovisko je stále maloburžoazní a tím pádem jistě směřující k buržoaznímu.

Co je důležité pro proletáře? Pro proletáře je nikoli pouze důležité, avšak naprosto zásadní, aby si byl jist, že neruské obyvatelstvo má co největší důvěru v proletářský třídní boj. Jak to zajistit? Nikoli pouhou formální rovností. Je nutné tím či oním způsobem, názory či výsadami, vyvážit nedostatek důvěry neruských obyvatel, jejich podezřívavost a urážky, kterým je vláda "dominantního" národa vystavila v minulosti.

Nemyslím, že je nezbytné vysvětlovat to bolševikům, komunistům, detailněji. A myslím, že současná situace, týkající se gruzínského národa, je typickým příkladem, ve kterém proletářský postoj pro nás znamená opravdovou obezřetnost, přemýšlivost a připravenost ustoupit. Gruzínec [Stalin] nedbající tohoto aspektu celého problému, bezstarostně metající obviněními z "nacionálního socialismu" (zatímco on sám je pravý a věrný "nacionální socialista" a dokonce vulgární velkoruský násilník), v podstatě porušuje zájmy proletářské třídní solidarity, pro nic zpomaluje rozvoj a posilování proletářské třídní solidarity, stejně jako národnostní křivdy. "Postižené" národnostní menšiny nejsou tak citlivé na cokoli jiného jako na pocit rovnoprávnosti a jejího porušování, i když je to pouze z nedbalosti či žertu, na porušování této rovnoprávnosti jejich proletářskými soudruhy. Proto je v tomto případě lepší přehánět než podceňovat ústupky a shovívavost vůči národnostním menšinám. Proto, v tomto případě, základní zájem proletářského třídního boje vyžaduje, abychom nikdy nepřijali formální postoj k národnostní otázce, ale vždy brali v úvahu specifický postoj proletářů utlačovaných (či malých) národů vůči utlačovatelskému (či velkému) národu.

Jaká opatření musí být v současné situaci přijata?

Zaprvé musíme udržet a posílit svaz socialistických republik. O tom nemůže být pochyb. Toto opatření je pro nás nezbytné a je nezbytné pro světový komunistický proletariát v jeho boji proti světové buržoazii a jeho obraně proti buržoazním intrikám.


Za druhé, svaz socialistických republik musí být udržen kvůli svému diplomatickému aparátu. Mimochodem, tento aparát je výjimečnou součástí našeho státního aparátu. Nestrpěli jsme jediné vlivné osobě starého carského aparátu, aby se do něho dostala. Všechny odbory s nějakými pravomocemi jsou složeny z komunistů. Proto si již získal (to musí být řečeno bez obalu) jméno spolehlivého komunistického aparátu, a do značně větší míry očištěnějšího od starých carských, buržoazních a maloburžoazních živlů než ostatní Lidové komisariáty.

Za třetí, soudruh Ordžonikidze musí být exemplárně potrestán (říkám to s velikou lítostí, protože jsem jedním z jeho osobních přátel a pracoval jsem s ním v cizině) a musí být dokončeno či znovu zahájeno vyšetřování všech materiálů, které nashromáždila Džeržinského komise, aby se napravilo krajní množství špatností a zkreslených odhadů, které bezpochyby obsahuje. Politická zodpovědnost za tuto věrnou velkoruskou nacionalistickou kampaň musí být, samozřejmě, uvalena na Stalina a Džeržinského.

Za čtvrté, musí být zavedena nejpřísnější pravidla při používání národního jazyka v neruských republikách svazu a tato pravidla musí být kontrolována se zvláštní péčí. Není pochyb, že náš aparát tím, že je takový, jaký je, je nucen, pod záminkou jednoty v železniční dopravě, jednoty ve finančních službách atd., být spoustou vpravdě ruských zlořádů. K boji proti těmto zlořádům je zapotřebí zvláštní vynalézavosti, nemluvě o neobyčejné upřímnosti ze strany těch, kteří se do tohoto boje pouští. Bude zapotřebí podrobného zákona a pouze národnostní menšiny, žijící v dotyčné republice ho vůbec mohou vypracovat. A i poté si nemůžeme být dopředu jisti, zda následkem této práce bychom neměli učinit na našem příštím Kongresu sovětů krok zpět, tj. ponechat svaz sovětských socialistických republik pouze k vojenským a diplomatickým záležitostem a ve všech ostatních ohledech obnovit jednotlivým Lidovým komisariátům plnou nezávislost.

Musíme mít na paměti, že decentralizace Lidových komisariátů a nedostatek koordinace jejich práce, co se týče Moskvy a ostatních center, mohou být dostatečně vyrovnány autoritou strany, pokavad je vykonávána s dostatečnou prozíravostí a nestranností. Škody, které mohou být následkem nedostatku jednotnosti mezi národními aparáty a ruským aparátem, jsou nekonečně menší než škody, které budou způsobeny nejen nám, ale celé Internacionále a stamilionům lidí Asie, která je předurčena nás následovat do historické epochy v blízké budoucnosti. Byl by to neodpustitelný oportunismus, kdybychom v předvečer debutu Východu podkopávali naši prestiž u jeho obyvatelstva, i kdyby to mělo být nepatrnou hrubostí či křivdou vůči našim vlastním neruským národnostem. Potřeba shromáždit se proti imperialistům ze Západu, kteří brání kapitalistický svět, je jednou věcí. Nemůže o tom být pochyb a bylo by pro mě zbytečné mluvit o mém bezpodmínečném souhlasu. Jiná věc je, když sami zabředneme, i kdyby pouze nepatrně, do imperialistických postojů vůči utlačovaným národům, a tím podkopeme naší veškerou zásadovou upřímnost, náš veškerý zásadový boj proti imperialismu. Avšak zítřek světových dějin bude dnem, kdy probouzející se lid utlačovaný imperialismem konečně povstal a rozhodující dlouhá a těžká bitva za jeho osvobození začíná.
 
Zatím žádná odpověď...
  31.08.2005 Lev Davidovič Trockij
 
Jízdní řád revoluce

Je možné stanovit přesné datum kontrarevoluce či revoluce?

"Samozřejmě že to není možné. Pouze vlaky vyjíždějí ve stanovený čas a dokonce ani ty ne vždy..."

Přesnost myšlení je nezbytná všude a v otázkách revoluční strategie více než kdekoli jinde. Ale jelikož se revoluce neobjevují zas až tak často, revoluční koncepce a myšlenkové procesy bývají nedbalé, jejich nástin se stává vágním, otázky nějak vyvstávají a nějak jsou řešeny.

Mussolini provedl svou "revoluci" (tj. kontrarevoluci) v pevně stanoveném čase, který byl předem veřejně ohlášen. Byl schopen tak učinit, protože socialisté nedokázali dovést svou revoluci do konce včas. Bulharští fašisté dosáhli své "revoluce" prostřednictvím vojenské konspirace, datum bylo předem stanoveno a role rozděleny. Se stejným klidem tomu bylo u puče španělských důstojníků. Kontrarevoluční převraty jsou skoro vždy prováděny obdobným způsobem. Jsou obvykle zkoušeny v okamžiku, kdy zklamání mas z revoluce či demokracie nabere podoby lhostejnosti. Tím se vytvoří příhodné politické prostředí pro organizovaný a technicky připravený puč, jehož datum je stanoveno již předem. Jedno je zřejmé: není možné vytvořit politickou situaci příhodnou pro reakční převrat jakýmikoli umělými prostředky, tím méně stanovit nějaký časový bod. Avšak pokud již existují základní prvky takovéto situace, pak se vedoucí strana chápe nejvýhodnějšího okamžiku, jak jsme viděli, přizpůsobuje své politické, organizační a technické síly a – pokud se nepřepočítala – zasadí poslední a vítězný úder.

Buržoazie nedělala vždy kontrarevoluce, v minulosti prováděla také revoluce. Stanovovala pro tyto revoluce nějaké pevné datum? Bylo by zajímavé, a v mnoha ohledech poučné, prozkoumat z tohoto hlediska vývoj revolucí buržoazie klasické a v úpadku (předmět pro mladé marxistické vědce!). Ale i bez takovéto detailní analýzy je možné uvést základní body této otázky. Majetná a vzdělaná buržoazie, tj. část "lidu", která získala moc, neprováděla revoluci, avšak čekala dokud nebyla hotova. Když hnutí nižších vrstev nechalo přetéci pohár a starý společenský řád či politický režim byl svržen, pak padla moc téměř automaticky do rukou liberální buržoazie. Liberální vědci označili takovou revoluci za "přirozenou", nevyhnutelnou revoluci. Shromáždili jménem historického zákona mocnou sbírku frází: revoluce a kontrarevoluce (podle M. Karajeva blahé paměti akce a reakce) jsou prohlášeny za přirozený výsledek historického vývoje, a proto nemohou být pořádány podle kalendáře, atd. Tyto zákony však nikdy nezabránily provádění dobře připravených kontrarevolučních pučů. Avšak mlhavost buržoazně-liberálního způsobu myšlení někdy najde cestu do hlav revolucionářů, kde působí zmatek a způsobuje mnoho materiálních škod.

Kontrast mezi buržoazními a proletářskými metodami

Avšak dokonce i buržoazní revoluce se v žádném případě ve všech stádiích nevyvíjely podle linií "přírodních" zákonů, stanovených liberálními profesory. Když maloburžoazní plebejská demokracie svrhla liberalismus, učinila tak prostřednictvím konspirace a připravených povstání, v datech předem určených. Tak učinili Jakobíni – krajní levice Francouzské revoluce. To je zcela srozumitelné. Liberální buržoazie (francouzská v roce 1789, ruská v únoru 1917) se spokojuje s čekáním na výsledky mocného a živelného hnutí, aby pak položila na misku vah své bohatství, svou kulturu a své spojení se státním aparátem na poslední chvíli, a tím se chopila kormidla. Maloburžoazní demokracie za obdobných okolností musí postupovat odlišně: nemá k dispozici ani bohatství, ani společenský vliv a konexe. Musí je nahradit dobře promyšleným a pozorně připraveným plánem revolučního převratu. Plán nicméně předpokládá určitou organizaci pokud jde o čas, a tím pádem také stanovení určitého času.

To platí tím více o proletářské revoluci. Komunistická strana nemůže přijmout vyčkávací postoj tváří v tvář rostoucímu revolučnímu hnutí proletariátu. Řečeno naprosto jasně, je toto postoj zastávaný menševismem: brzdit revoluci do té doby než již probíhá, využít jejího úspěchu v okamžiku, kdy je do jakékoli míry vítězná a vynaložit veškeré úsilí na její zpomalení. Komunistická strana se nemůže chopit moci využíváním revolučního hnutí zatímco stojí stranou, ale pouze prostřednictvím přímého a okamžitého politického, organizačního a vojensko-technického vedení revolučních mas. A to jak v období pomalé přípravy, tak v okamžiku samotného rozhodujícího povstání. Z tohoto důvodu nemá Komunistická strana absolutně žádný užitek z liberálního zákona, podle kterého se revoluce stávají a nejsou prováděny, a tím pádem nemohou být stanoveny na nějaký konkrétní časový bod. Z hlediska diváka je tento zákon správný, z hlediska vůdce je nicméně frází a banalitou.

Představme si zemi, ve které jsou podmínky nezbytné pro proletářskou revoluci buď již zralé nebo dozrávají každým dnem. Jaký postoj musí za takovýchto podmínek zaujmout Komunistická strana v otázce povstání a přesného data, kdy se má odehrát?

Pokud země prochází mimořádně ostrou společenskou krizí, pokud jsou protiklady vyostřeny na nejvyšší míru, pokud je cítění mezi pracujícími masami na bodu varu, pokud je strana zřejmě podporována většinou pracujícího lidu, a tím pádem těmi nejaktivnějšími, nejuvědomělejšími a nejoddanějšími živly proletariátu, pak úkolem stojícím před stranou – a je to jediný možný úkol za takovýchto podmínek – je stanovit konkrétní datum v nejbližší budoucnosti. To jest okamžik, před kterým se nemůže výhodná revoluční situace obrátit proti nám, a pak soustředit veškeré úsilí na přípravy poslední bitvy, vložit veškerou současnou politiku a organizaci do služeb vojenského cíle, který je v dohledu, aby soustředění sil mohlo ospravedlnit zasazení posledního úderu.

Ruská zkušenost

Abychom neuvažovali pouze o abstraktní zemi, vezměme si za příklad ruskou Říjnovou revoluci. Země se zmítala v mukách obrovské krize, národní i mezinárodní. Státní aparát byl paralyzovaný. Dělníci proudili ve stále se zvyšujícím počtu do řad naší strany. Od okamžiku, kdy byli bolševici většinovou stranou v Petrohradském sovětu, a poté i v Moskevském sovětu, stála strana před otázkou – nikoli boje o moc obecně, ale přípravy chopení se moci podle přesného plánu a v konkrétním čase. Datum bylo stanoveno na den, kdy se měl konat sjezd Všeruského sovětu. Jedna část členů Ústředního výboru byla mínění, že okamžik povstání by se měl shodovat s politickým momentem sjezdu sovětu. Další členové Ústředního výboru se obávali, že do té doby bude již buržoazie připravena a byla by schopna rozprášit sjezd: ti chtěli, aby se sjezd pořádal v dřívějším termínu. Rozhodnutí Ústředního výboru stanovilo datum ozbrojeného povstání na 15. října nejpozději. Toto rozhodnutí bylo provedeno s jistým zpožděním 10 dnů, neboť průběh agitačních a organizačních příprav ukázal, že povstání nezávislé na sjezdu sovětu by zasel nedorozumění do řad důležitých částí dělnické třídy, neboť ty spojovaly myšlenku chopení se moci se sověty a nikoli se stranou a jejími tajnými organizacemi. Na druhou stranu bylo zcela zřejmé, že buržoazie byla již příliš demoralizovaná na to, aby byla schopna zorganizovat jakýkoli vážný odpor během dvou či tří týdnů.

Proto poté, co strana získala většinu ve vedoucích sovětech a měla tímto způsobem zajištěnou základní politickou podmínku pro uchopení moci, jsme stáli před nezbytností stanovit v kalendáři konkrétní datum pro rozhodnutí vojenské otázky. Předtím než jsme získali většinu, byl organizační technický plán nucen být více méně podmínečný a pružný. Pro nás byly testem našeho revolučního vlivu sověty, které byly založeny menševiky a sociálními revolucionáři na počátku revoluce. Sověty poskytly pláštík pro naši konspirativní práci. Byly také schopné sloužit jako vládní orgány po faktickém uchopení moci.

Strategie při absenci sovětů

Jaká by byla naše strategie, pokud by neexistovaly sověty? Je zřejmé, že bychom se museli obrátit na jiná měřítka našeho revolučního vlivu: na odbory, stávky, pouliční demonstrace, na všechny druhy demokratických voleb atd. Přestože sověty představují nejpřesnější měřidlo skutečné aktivity mas během revoluční epochy, dokonce i bez jejich existence bychom byli plně schopni zjistit přesný okamžik, kdy byla většina dělnické třídy na naší straně. Přirozeně bychom v tomto okamžiku masám předložili heslo vytvoření sovětů. Avšak při tom bychom měli mít již převedenu celou otázku do roviny vojenských konfliktů; tudíž předtím, než bychom pozvedli heslo vytvoření sovětů, měli bychom mít již vypracovaný důkladný plán ozbrojeného povstání a stanovený termín.

Pokud bychom pak měli většinu pracujícího lidu na naší straně, či přinejmenším většinu v rozhodujících střediscích a okresech, vytvoření sovětů by bylo naší výzvou zajištěno. Zaostalá města a provincie by pak s větším či menším zpožděním následovala vedoucí centra. Pak bychom před sebou měli politický úkol ustavit sjezd sovětů a vojenskými opatřeními tomuto sjezdu zajistit možnost převzetí moci. Je zřejmé, že to jsou jen dva aspekty jednoho a téhož úkolu.

Nyní si představme, že náš Ústřední výbor, za situace výše popsané, tj. při absenci sovětů, by se setkal na rozhodující schůzi v době, kdy se masy již začaly hýbat, ale ještě nám nezajišťují jasnou převažující většinu. Jak bychom pak vyvíjeli náš další plán akcí? Měli bychom si stanovit konkrétní datum povstání?

Odpověď se dá vyvodit z výše napsaného. Měli bychom si říct: V současném okamžiku nemámě jistou a kvalifikovanou většinu. Avšak trend cítění mas je takový, že pro nás nezbytná rozhodující a bojovná většina je záležitostí jen několika příštích týdnů. Předpokládejme, že nám bude trvat měsíc, než získáme většinu dělníků v Petrohradě, Moskvě, doněcké pánvi; stanovme si tento úkol a soustřeďme nezbytné síly do těchto center. Jakmile bude získána většina – měli bychom shromáždit pracující pro vytvoření sovětů. To bude vyžadovat nanejvýš jeden či dva týdny pro Petrohrad, Moskvu a doněckou pánev. Dá se s jistotou počítat, že zbývající města a provincie budou následovat příkladu hlavních středisek během dalších dvou tří týdnů. Vytvoření sítě sovětů tudíž bude vyžadovat kolem jednoho měsíce. Poté, co budou již sověty existovat v důležitých okresech, ve kterých máme samozřejmě většinu, měli bychom svolat Všeruský sjezd sovětů. Měli bychom požadovat čtrnáct dní na jeho shromáždění. Máme proto k dispozici dva a půl měsíce před sjezdem. V průběhu této doby musí být uchopení moci nejen připraveno, ale ve skutečnosti provedeno.

Rozvrh operací

Podle toho bychom měli naší vojenské organizaci předložit program poskytující dva měsíce, maximálně dva a půl měsíce, na přípravu povstání v Petrohradě, Moskvě, na železnici atd. Mluvím podmiňovacím způsobem (měli bychom rozhodnout, měli bychom udělat to a to), protože ve skutečnosti, přestože naše operace nebyly rozhodně neobratné, stále nebyly tak systematické. Nikoli proto, že by byly nějakým způsobem narušovány "historickými zákony", ale protože jsme prováděli proletářské povstání poprvé.

Jenže není pravděpodobné, že při takovéto metodě se pravděpodobně objeví chybné výpočty? Chopení se moci znamená válku a ve válce jsou vítězství i porážky. Avšak zde popsaná systematická metoda je nejlepší a nejpřímější cesta k cíli, tj. nejvíce zvětšuje vyhlídky na vítězství. Proto kdyby se např. ukázalo měsíc po zasedání Ústředního výboru, že ještě nemáme většinu dělníků na naší straně, pak bychom samozřejmě neměli pozvedávat heslo vyzývající k vytvoření sovětů, protože v tomto případě bychom neuspěli (v našem příkladě předpokládáme, že sociální revolucionáři a menševici jsou proti sovětům). A kdyby byl pravdou opak a my bychom měli rozhodující a bojovnou většinu za naším praporem v průběhu čtrnácti dní, pak by to náš plán zkrátilo a uspíšilo rozhodující okamžik povstání. To samé platí o druhém a třetím stádiu našeho plánu: vytvoření sovětů a svolání jejich sjezdu. Neměli bychom pozvedávat heslo sjezdu sovětů, jak je psáno výše, dokud nemáme zajištěno skutečné vytvoření sovětů ve většině důležitých míst. Tímto způsobem je připravováno a zabezpečováno uskutečnění každého našeho kroku uskutečněním kroků předcházejících. Práce na vojenských přípravách je prováděna paralelně pro nejkonkrétněji stanovený termín. Tímto způsobem má strana svůj vojenský aparát pod naprostou kontrolou. Ovšem, revoluce vždy přináší mnoho zcela neočekávaného, nepředvídaného, živelného. Měli bychom samozřejmě brát v úvahu všechny tyto "nehody" a přizpůsobit se jim, ale to můžeme udělat s větším úspěchem a jistotou, pokud je naše konspirace důkladně propracovaná.

Revoluce obsahuje mocnou sílu improvizace, ale nikdy nezimprovizuje nic dobrého pro fatalisty, povaleče a blázny. Vítězství vyžaduje správnou politickou orientaci, organizace a vůli zasadit rozhodující úder.
 
Zatím žádná odpověď...
  31.08.2005 Lev Davidovič Trockij
 
Proč marxisté odmítají individuální terorismus?

Naši třídní nepřátelé mají ve zvyku stěžovat si na náš terorismus. Co tím myslí, je poněkud nejasné. Rádi by označili veškeré aktivity proletariátu namířené proti zájmům třídního nepřítele jako terorismus. Stávka je v jejich očích hlavní metodou terorismu. Hrozba stávky, organizování stávkových hlídek, hospodářský bojkot tyranského šéfa, morální bojkot zrádce z našich řad – to vše a ještě mnohem více nazývají terorismem. Pokud je terorismus chápán tímto způsobem jako jakákoli akce vzbuzující strach v nepříteli nebo ho poškozující, pak samozřejmě není celý třídní boj ničím jiným než terorismem. A jedinou otázkou zůstává, zda mají buržoazní politici právo rozlévat své záplavy morálního rozhořčení nad proletářským terorismem, když jejich celý státní aparát se svými zákony, policií a armádou není nic jiného než aparát kapitalistického teroru!

Nicméně musí být řečeno, že když nám předhazují terorismus, pokouší se – i když ne vždy vědomě – dát tomuto slovu užší, méně nepřímý význam. Například ničení strojů dělníky je v tomto striktním smyslu slova terorismus. Zabití zaměstnavatele, vyhrožování podpálením továrny či zabitím jejího majitele, pokus o vraždu, s revolverem v ruce, vládního ministra – to vše jsou teroristické činy v plném a pravém smyslu slova. Nicméně kdo má představu o skutečné povaze mezinárodní sociální demokracie 1) by měl vědět, že vždy odmítala tento druh terorismu a to nejnesmiřitelnějším způsobem.

Proč?

'Terorizovat' hrozbou stávky či skutečně vést stávku je něco, co mohou provést jen průmysloví dělníci. Společenský význam stávky přímo závisí zaprvé na velikosti podniku či odvětví, které zasáhne, zadruhé na míře, do jaké jsou v ní zúčastnění pracující organizováni, disciplinováni a připraveni na akci. To platí jak o politické stávce, tak o hospodářské. Zůstává metodou boje, která plyne přímo z výrobní role proletariátu v moderní společnosti.

Snižuje úlohu mas

Aby se mohl rozvinout, potřebuje kapitalistický systém parlamentní nadstavbu. Avšak protože nemůže uvěznit moderní proletariát do politického ghetta, musí dříve či později umožnit účast pracujících v parlamentu. Ve volbách nachází svůj výraz masový charakter proletariátu a úroveň jeho politického vývoje – kvantity, které jsou, znovu, dané jeho společenskou úlohou, tj. především jeho úlohou ve výrobě.

Stejně jako ve stávce ve volbách metoda, cíl a výsledek boje vždy závisí na společenské úloze a síle proletariátu jako třídy. Pouze pracující mohou vést stávku. Řemeslníci ničení továrnami, rolníci jejichž vodu továrna otráví nebo lumpenproletariát při vyhledávání rozbíjení mohou rozbít stroje, podpálit továrnu či zavraždit jejího majitele.

Pouze uvědomělá a organizovaná dělnická třída může vyslat silné zastoupení do dvoran parlamentu, které bude dohlížet na proletářské zájmy. Nicméně k vraždě prominentního úředníka za sebou nepotřebujete organizované masy. Návod na výbušniny je přístupný všem a revolver se dá získat kdekoli. V prvním případě je to sociální boj, jehož metody a prostředky nezbytně plynou z povahy převládajícího společenského pořádku. V druhém čistě mechanická reakce shodná všude – v Číně stejně jako ve Francii – velmi nápadná navenek (vražda, výbuch atd.), ale naprosto neškodná pokud jde o společenský systém.

Stávka, dokonce i skromné velikosti, má společenské důsledky: posílení sebevědomí pracujících, růst odborů, a nikoli neobvykle dokonce vylepšení výrobních postupů. Vražda majitele továrny způsobí účinky pouze policejní povahy či změnu vlastníka postrádající jakýkoli společenský význam. Zda teroristický útok, dokonce i úspěšný, uvrhne vládnoucí třídu ve zmatek, závisí na konkrétních politických okolnostech. V každém případě může být zmatek jen přechodný. Kapitalistický stát se nezakládá na vládních ministrech a nemůže být odstraněn s nimi. Třídy, kterým slouží, vždy najdou nové lidi. Mechanismus zůstává neporušený a pokračuje v činnosti.

Avšak zmatek vnesený do řad pracujících mas teroristickým útokem je daleko hlubší. Pokud stačí k dosažení svého cíle ozbrojit se pistolí, proč se pak namáhat s třídním bojem? Pokud náprstek střelného prachu a hrstka olova stačí k prostřelení nepřítelova chřtánu, jaká je pak potřeba třídní organizace? Pokud stačí zastrašit vysoko postavené osobnosti hřměním výbuchů, kde je potřeba strany? K čemu mítinky, masovou agitaci a volby, pokud můžeme tak snadno zacílit na ministerskou lavici z parlamentní galerie?

V našich očích je individuální teror nepřípustný právě protože snižuje úlohu mas v jejich vlastním vědomí, smiřuje je s jejich bezmocností a obrací jejich oči a naděje směrem k velkému mstiteli a osvoboditeli, který jednoho přijde a vykoná své poslání. Anarchističtí hlasatelé „propagandy činu“ mohou argumentovat jak chtějí o povznášejícím a stimulačním účinku teroristických útoků na masy. Teoretické úvahy a politická zkušenost dokazují opak. Čím “účinnější” teroristické útoky jsou, čím větší je jejich dopad, tím více snižují zájem mas na sebeorganizaci a sebevzdělávání. Avšak dým zmatku se rozptýlí, panika zmizí, objeví se následník zavražděného ministra, život se opět vrátí do vyježděných kolejí, kola kapitalistického vykořisťování se točí dál jako předtím. Pouze policejní represe je daleko krutější a tvrdší. A jako důsledek namísto roznícených nadějí a uměle vytvořeného vzrušení přijde rozčarování a apatie.

Snahy reakce skoncovat se stávkami a masovým dělnickým hnutím obecně vždy, všude, skončily nezdarem. Kapitalistická společnost potřebuje aktivní, pohyblivý a inteligentní proletariát. Nemůže ho proto spoutávat na rukou i nohou na příliš dlouho. Na druhou stranu ukázala anarchistická “propaganda činem” pokaždé, že stát je daleko bohatší, pokud jde o fyzické ničení a mechanickou represi, než teroristické skupiny.

Pokud je to tak, co revoluce? Je kvůli tomuto stavu věcí nemožná? Vůbec ne. Protože revoluce není prostým součtem mechanických prostředků. Revoluce může vyvstat jen z vyostření třídního boje a nalézt jistotu vítězství pouze ve společenské funkci proletariátu. Masová politická stávka, ozbrojené povstání, dobytí státní moci – to vše je určeno stupněm, do jakého se rozvinula výroba, uskupením třídních sil, společenskou vahou proletariátu, a konečně, sociálním složením armády, neboť ozbrojené síly jsou faktorem, který v době revoluce rozhoduje o osudu státní moci.

Sociální demokracie je dostatečně realistická, aby se nepokoušela vyhnout revoluci, která se rozvíjí z existujících historických podmínek. Naopak, s plným vědomím o ní usiluje. Ale – v protikladu k anarchistům a v přímém boji s nimi – sociální demokracie odmítá veškeré metody a prostředky, které mají za cíl uměle zrychlit rozvoj společnosti a nahrazovat chemickými přípravky nedostatečnou revoluční sílu proletariátu.

Než je terorismus pozdvižen na úroveň metody politického boje, objevuje se ve formě individuální pomsty. Tak tomu bylo v Rusku, klasické zemi terorismu. Bičování politického vězně pohnalo Věru Zasuličovou k vyjádření obecného pocitu pobouření zavražděním generála Trepova.2) Její příklad napodobován kruhy revoluční inteligence, které chyběla jakákoli masová podpora. Co začalo jako akt bezmyšlenkovité pomsty bylo v letech 1879-81 rozvinuto v celý systém. Vzplanutí anarchistických vražd v Západní Evropě a Severní Americe přišla vždy poté, co vláda spáchala nějaké zvěrstvo – střílení do stávkujících nebo popravy politických protivníků. Nejdůležitějším psychologickým zdrojem terorismu je vždy pocit odplaty při hledání východiska.

Není zapotřebí donekonečna opakovat, že sociální demokracie nemá nic společného s koupenými a placenými moralisty, kteří v reakci na jakýkoli teroristický útok činí slavnostní prohlášení o “absolutní hodnotě” lidského života. Jsou to ti samí lidé, co při jiných příležitostech, jménem jiných absolutních hodnot – například národní cti či slávy monarchy – jsou připraveni poslat miliony lidí do pekla války. Dnes je jejich národním hrdinou ministr, který poskytuje svaté právo na soukromé vlastnictví; zítra, kdy se zoufalé ruce nezaměstnaných dělníků zatnou v pěst či sáhnou po zbrani, začnou se všemi druhy nesmyslů o nepřípustnosti násilí jakéhokoli druhu.

Ať si eunuchové a farizejové morálky říkají co chtějí, touha po pomstě má své ospravedlnění. To, že nehledí s prázdnou lhostejností na to, co se děje v tomto nejlepším z možných světů, dává dělnické třídě nejvyšší morální kredit. Nikoli uhasit nesplněnou touhu proletariátu po pomstě, ale naopak ji znovu a znovu rozněcovat, prohloubit ji a namířit proti skutečným příčinám veškeré nespravedlnosti a lidské nízkosti – to je úkolem sociální demokracie.

Pokud odmítáme teroristické útoky, pak jen proto, že nás individuální odplata neuspokojuje. Účet, který musíme s kapitalistickým systémem vyrovnat je příliš velký, než aby mohl být předložen nějakému funkcionáři nazývanému ministr. Naučit se vidět všechny zločiny proti lidskosti, všechnu potupu, které je lidské tělo i duch vystaveno, jako pokřivené výsledky a vyjádření stávajícího společenského systému, abychom namířili veškerou naši energii do kolektivního boje proti tomuto systému – to je směr, ve kterém může palčivá touha po odplatě najít své nejvyšší morální uspokojení.


Poznámky:

1) Trockij psal tento článek před velkým rozkolem sociálnědemokratické strany v Rusku na revoluční a reformistickou v srpnu 1917 a, ve shodě s dalšími revolucionáři této doby, jako byli Lenin a Luxemburgová, měl na mysli se „sociální demokracií“ revoluční marxistické hnutí

2) 24. ledna 1878 zastřelil V.S. petrohradského policejního šéfa generála Trepova, který rozkázal bití jednoho politického zajatce, protože si nesejmul čepici, když generál procházel kolem. V.S. byl porotou soudu, složenou z prostých lidí, osvobozen. Toto soudní řízení vzbudilo mnoho rozruchu.
 
Zatím žádná odpověď...
  31.08.2005 Josef Heller
 
Bída analýzy aneb co překroutili analytici ČSSD

Přiznám se, že jsem zveřejnění zmíněného dokumentu ČSSD očekával s velkou pozorností. Reklamní avíza v tisku vyvolávala představu, že tajemní analytici ČSSD odhalili cosi z hloubi kuchyně KSČM, přinejmenším jakési „Protokoly komunistických mudrců“, v nichž byl obsažen rafinovaný a zákeřný projekt na ovládnutí ČR (v první etapě, později celého světa) a opětné nastolení gulagů, zákazu studia pro děti s tatínkem-podnikatelem, železné opony na hranicích, front na toaletní papír a banány apod. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že zmíněné "tajné" dokumenty jsou včetně internetu všeobecně dostupné. Jedná se o různé projevy, stati, stanovy, brožurky a teoretické studie, se zvláštním zaměřením na produkty teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM.

S autorským uspokojením jsem mezi nimi zaznamenal i vlastní referát na konferenci, kterou pořádal TAP ÚV KSČM společně s Obvodním výborem KSČM Praha 10. Celá konference byla publikována na internetu, částečně v Haló novinách a v časopisu Alternativy. Pravda, mé uspokojení z díla teoretiků ČSSD poněkud kalil fakt, že mi kdosi svévolně přepsal křestní jméno na Jana, ač jsem Josef, ale nebuďme malicherní.

Po přečtení zmíněné analýzy ČSSD jsem se neubránil určité míře obdivu. Autoři analýzy nejsou rozhodně žádní omezení pisálkové, kteří by snad prokazovali těm, kdo si u nich analýzu proti KSČM objednali, nějakou „medvědí službu“. Ne, autoři se poctivě snaží úkol splnit a dávají do toho i kus svého srdce.

Právě proto jsem začal mít - při vší úctě k středočeskému analytickému týmu - pocit, že poznávám ruku skutečného, spíše pražského autora, kterého znám z doby společného působení na katedře marxismu-leninismu a kterému jsem kdysi, aby měl jako mladý nadějný aspirant zajištěné zaměstnání, ručil do strany. Dnes tento odborník na marxisticko-leninskou filozofii patří k velmi zarputilým obhájcům kapitalismu a antikomunistům. Ale možná, že se mýlím a křivdím nevinné, pro-kapitalistické duši. Ale vlastně, proč křivdím ? Já velice obdivuji základní konstrukci celé analýzy.

Posuďte sami: Autor potřebuje dokázat, že ČSSD nesmí spolupracovat s KSČM. Nejprve využije kritická hodnocení současného stavu vědomí řady členů KSČM provedená těmi, kdo se již před listopadem 1989 snažili zkoumat a kritizovat hluboké systémové vady minulého systému a jeho oficiální ideologie a v tomto svém působení pokračují i na půdě dnešní KSČM.

Autor poctivě připustí, že vedle určitého neostalinského ideologického komplexu, který se společně s různými variantami vládnoucí ideologie v různém poměru snaží protlačit do vědomí současných členů KSČM, zejména z řad starší generace, existuje i nestalinský tvořivý marxismus (pochopitelně protikapitalistický – což ostatně nikdo nezakrývá – kdyby nebyli stoupenci tohoto nestalinského marxismu odpůrci kapitalismu, nebyli by členy či sympatizanty jediné strany, která se vyslovuje pro systémovou změnu a možná by si užívali prebend v ČSSD).

V dalším výkladu vytrhne z konkrétních souvislostí několik tezi stoupenců nestalinského marxismu a vytkne jim, že zatím ještě nedokázali předběhnout dobu a vytvořit konkrétní a každému srozumitelný model demokratického a humanistického samosprávného socialismu. Pak pokrm ochutí notnou dávkou vlastních pochybností na téma „Když já dostatečně nerozumím tomu, co ti nestalinští marxisté říkají např. o sociální revoluci nebo porážce kapitalismu v rovnoprávné tržní soutěži se samosprávným sektorem, tak to asi bude něco čertovského – určitě budou chtít vyvlastňovat, zavírat - vždyť jsou to komunisté a ti jsou schopni všeho, ať patřili k bývalé předlistopadové vládnoucí třídě řídícího aparátu nebo ať se snažili jakkoli s panstvím této třídy skoncovat“. Toto tvrzení posílí citací několika historických dokumentů z doby, kdy byl profesionální aparát KSČ výrazně ovlivňován Kominternou i špičkami stalinského režimu v SSSR a kdy podléhal i různým dobovým iluzím, přiživovaným i konkrétní prokapitalistickou a omezeně antikomunistickou politikou pravicových vůdců ČSSD...

Posléze, aby dokázal vlastní erudici, přidá navrch pár myšlenek Jürgena Habermase, nesporně významné postavy z dějin filosofie a pokrokového intelektuála, nicméně autora, který toho ze skutečné logiky ne-stalinského marxismu, zejména z konkrétní logiky K. Marxe a B. Engelse, mnoho nevnímá (soudě dle uvedených citací – jinak se čtenářům omlouvám). No a tímto postupem autor dokáže, že ti ne-stalinští marxisté jsou vlastně ještě větší lumpové než stalinští, že vůbec celý marxismus je nesmysl a že kapitalismus je to pravé a ořechové v dějinách a kdo to odmítá, nemůže být partnerem ČSSD.

Úkol je splněn, V. Špidla tleská a má argumenty proti těm, kdo se snaží respektovat vůli voličů a dosáhnout silné spolupracující levice, případné honoráře mohou být vyplaceny.

Vskutku obdivuhodný výkon.

Zanechme však již lehkovážného tónu – věci, o kterých se vede spor, jsou příliš vážné a pusťme se do Augiášova chlévu „středočeské“ analýzy.

Členové a voliči KSČM a samosprávný socialismus
K výsledkům sociologické analýzy členské základny KSČM je těžko co dodat, údaje, z nichž závěry vycházejí jsou veřejně k dispozici, mimo jiné i z veřejně přístupných materiálů V. sjezdu KSČM. Dodat lze jen to, že soudobá KSČM nemá aparáty, které by mohl provádět podrobná a ověřená sociologická šetření. Předsedové ZO KSČM, předsedové OV KSČM a pracovníci organizačního oddělení mají mnoho jiných starostí než je evidence členské základny a dostupné údaje jsou proto po výtce orientační. Např. i údaje o vzdělání u starší generace, jejichž mnoho příslušníků nastupovalo do různých odpovědných funkcí bez formálního vzdělání středoškolského či vysokoškolského, ale v době svého působení získala vysokou odbornost, např. i ve formě různých oborových kursů a školení, nemluvě již o zkušenosti. Dnes je možné je chápat, jako důchodce ze skupin odborníků a inteligence, i když třeba nemají vysokoškolské diplomy.

Navíc – působí tu specifický projev „demokratismu“ současné společnosti. KSČM má mnoho sympatizantů střední a mladší generace, kteří si v našich demokratických poměrech nemohou dovolit přiznat se „ke své víře“ a obávají se toho, aby byli patřičně zaevidováni. Jsou to vesměs kvalifikovaní lidé, středoškoláci a vysokoškoláci, učitelé, vědečtí pracovníci, řídící pracovníci v soukromých firmách i státních institucích. S údaji o nich se žádný sociolog nesetká, i když se stranou reálně žijí a také ji nikoliv nevýznamně ovlivňují.

Obraz KSČM jako strany s nevzdělaným členstvem je proto fikcí pravicových sociologů.

V jednom mají ovšem autoři analýzy pravdu – KSČM není dělnická strana, je spíše stranou důchodových kategorií nižších složek minulé vládnoucí třídy – řídícího aparátu a inteligence. Jde o vrstvy, jejichž postavení mělo určitý privilegovaný ráz pokud jde o možnost vykonávat klíčové funkce v procesu disponování výrobními prostředky společnosti, při výkonu mocenských, politických a ideologických funkcí. K tomu, abychom si objasnili charakter této specifické třídy, bychom potřebovali hodně prostoru, proto si dovoluji čtenáře odkázat na stránky KSČM (Odborné zázemí - TAP ÚV KSČM – J. Heller „Podstata, vnitřní struktura a vývojové tendence první historické formy socialismu. Protosocialismus“).

Hodně zjednodušeně řečeno – jde o lidi, kterým jejich funkce dávaly do vínku určitý rozpor mezi konkrétními lokálními zájmy podniků, obchodů, organizací služeb, institucí apod. a obecnějšími celospolečenskými zájmy, za které byly často vydávány omezené zájmy politických a mocenských špiček.

Tito lidé byli ve svém životě většinou prodchnuti vírou, že to co dělají, je ta správná cesta k socialismu a dávali ji své nejlepší síly, nezřídka na úkor svého zdraví, svých rodin apod. Přitom samozřejmě požívali i některých dílčích privilegií, kterými se řídící aparát vyznačuje v každém režimu.

Jejich spojení s minulým systémem a rozhořčení, nad primitivním a nesmyslným způsobem, jakým ho zhodnotil antikomunismus po listopadu 1989, bylo motivací jejich členství v KSČM, kterou v kritickém období její existence zaštítili a podrželi. Zároveň však ustrnuli na určitém stupni vědomí, který se stále více dostává do rozporu s potřebami reagování na nové vývojové formy kapitalismu, na problémy formování pokrokového společenského subjektu, projektu nové, moderní společnosti sociální spravedlnosti apod. Je pochopitelné, že tyto vrstvy členstva jsou vnímavé k vlivu ideologie, která, stejně jako kdysi po únoru 1948 ideologie buržoasní, přežila, i když ztratila svou původní základnu...

Jsou i svým způsobem manipulovatelní těmi (podotýkám že nepřevládajícími) členy funkcionářského aktivu KSČM, kteří se starým předlistopadovým ideologickým komplexem nedokázali rozejít, šíří ho dál a v jeho duchu se snaží reagovat na nové problémy (např. přístup k EU v duchu teze“ EU je kapitalistická integrace, nebudeme podporovat kapitalismus“)

Ještě nebezpečnější jsou ti politici v KSČM, kteří sice sami nějak zvlášť stalinský názor nemají, ale tuší určitou sociální objednávku a ve jménu svých ambicí se ji snaží uspokojit a říkají tedy svým vnitrostranickým voličům to, co je jim příjemné a co je nepřivádí k frustraci. Ani tito politikové v KSČM nepřevládají a neurčují její linii.

K tomuto jádru členské základny se však pojí i členové reprezentující již nové moderní role, role narýsované nemilosrdnou logikou kapitalismu, zejména věkově mladší a vzdělaní drobní podnikatelé a současní zaměstnanci, příslušníci inteligence, poslanci, zastupitelé apod. Mnozí z nich se ani nestačili seznámit s ideologií minulého systému a jsou dokořán otevřeni nejrůznějším, i negativním vlivům duchovní atmosféry kapitalistické společnosti, většinou jim chybí pevnější světonázorový rámec, a proto jsou do určité míry ochotni i k nepřípustným kompromisům se současným systémem, tím spíše, že nemají k dispozici žádný konkrétní projekt nekapitalistické společnosti.

V tyglíku členské a sympatizantské základny KSČM se taví i mnoho členů a sympatizantů, které nelze jednoznačně zařadit k žádnému výše uvedenému proudu i relativní menšina lidí s určitou marxistickou erudicí a sociálním cítěním, kteří rozhodně nechtějí být ani nositeli překonaných přístupů neostalinismu, ani poslušnými služebníky současného kapitalismu.

Ano, právě tento typ lidí je nositelem budoucnosti KSČM, proto je logické, že právě tento typ lidí autoři „středočeské“analýzy mají nejméně rádi, snaží se ho zošklivit svým ovečkám, strčit ho do jediného stalinského pytle. K tomu se nestydí použít i stejných argumentů, kterými tyto lidi častují ortodoxní stalinisté, příslušníci byrokratických předlistopadových špiček apod. Otázkou ve které se shodně jak „středočeský analytik“, tak vysoký pohlavár bývalé Státní plánovací komise, je otázka samosprávného socialismu jako něčeho, co je potenciálně nebezpečné, protože to není ještě dost propracované, vykreslené do detailů, schopné odpovídat na řadu konkrétních otázek, protože to předbíhá jak praxi soudobého kapitalismu, tak známé formy fungování předlistopadového byrokratického socialismu, resp. protosocialismu, zejména zestátňování.

Přitom oba – hypotetický středočeský analytik (nazvěme ho třeba Novák) i stalinský byrokrat (nazvěme ho Chmelař) – nechávají zcela bez povšimnutí logiku nestalinského marxismu, která říká:

Prozatím, po pádu feudalismu, historie prověřila neudržitelnost dvou systémů – kapitalismu, který směřuje proti zájmům širokých vrstev námezdně zaměstnaných a vykořisťovaných občanů, a protosocialismu, systému státně byrokratického vlastnictví, který existoval v zemích sovětského bloku, vedl k ekonomické a společenské stagnaci a zrodil novou privilegovanou vládnoucí třídu. Jestliže jsou tyto dvě možné varianty vývoje negativně prověřeny, musí existovat něco třetího a co zbývá jiného než systém založený na samosprávném vlastnictví? Je logické, že se k němu nemůžeme dostat opakováním forem politiky známých z protosocialismu, tedy cestou, kdy nejdříve dojde k násilnému politickému převratu a pak se zkouší budovat nové vlastnictví a nová ekonomika. Při takovémto převratu vždy vzniká privilegovaná třída řídícího aparátu, která pak nasazuje revolučním masám ohlávku neostalinismu, poststalinismu či nějakého podobného „ismu“.

Co tedy zbývá – jít zároveň cestou demokratizace veřejného života a současně i cestou podpory samosprávného vlastnického sektoru, ze kterého v lůně kapitalismu vyroste jeho hrobař, který porazí soukromovlastnický sektor (proboha ne živnostníky a malé a střední podnikatele, ale nadnárodní kapitál) , tak, jako kdysi porazil kapitalistický sektor vlastnictví feudální. Při tomto procesu se mohou široké masy naučit samosprávnému zacházení s výrobními prostředky i řízení věcí veřejných a nebudou proto bezbranným nástrojem manipulace některé nově vzniklé elity.

Připouštím, že tato logika se může zdát mnohým současníkům nedostatečně propracovaná, utopická, příliš abstraktní apod., logika to však je a nezahrnuje v sobě žádné vyvlastňování ani gulagy S tím, jak se bude kapitalismus prokazovat jako neudržitelný a antihumánní, bude se i tato logika zpřesňovat a opírat o praxi a antikapitalistické prvky, které budou v této realitě vznikat a které ostatně i dnes existují v podobě samosprávného vlastnického sektoru ve světě (vzpomeňme jen španělského Mondragonu). Jestliže je tato logika pro sociální demokraty nepřijatelná, jestliže nechtějí spolupracovat na vytváření samosprávného vlastnického sektoru a demokracie, která by překročila dnešní podobu demokracie pro bohaté a diktatury pro chudé – je to jejich věc, ale měli by to otevřeně říci a neskrývat se za různé lži a překrucování koncepcí těch, kteří se z minulosti svého hnutí dokázali poučit na rozdíl od špidlovědců, kteří se z hlubokých historických průšvihů sociální demokracie poučit nedokázali a pořád oddaně posluhují kapitalismu.

A naopak, jestliže tato logika pro většinu poctivých sociálních demokratů z neprivilegovaných vrstev (jistě ne pro Grosse, Špidly, Zemany, Buzkové apod.) je nejasná – diskutujme o ní, spolupracujme při tom, porážejme společně stalinisty a ty, kdo sní o procesech, kádrování a zestátňování, ale nenasazujme diskusnímu partnerovi hned „psí hlavu“, nepodezírejme ho z úskočnosti a zrady, proto, že kdysi stalinský aparát považoval sociální demokracii za většího nepřítele než fašisty a že toto myšlení u některých členů a funkcionářů současné KSČM ještě přežívá.

Pan Novák a historie
Ano, jsou tu samozřejmě metodologické rozdíly. Náš hypotetický středočeský analytik Novák odmítá např. “objektivistickou kauzalitu“ pojetí dějin obsaženého v materiálech KSČM (podotýkám, že tyto materiály, týkající se např. hodnocení minulosti, nejsou teoreticky čisté, ale vyjadřují určitý politický kompromis, odpovídající dosaženému stupni konsensu na otázky minulosti v orgánech KSČM.).

Panu Novákovi se nelíbí, že socialismus nutně vznikl na hlavním směru vývoje lidské společnost, aby po desetiletí zanikl rovněž nutně kvůli objektivním nedokonalostem, které spočívaly především v omezených možnostech zespolečenštění provedeného převážně formou zestátnění.

Pan Novák má na to jednoduchou odpověď – to se komunisté snaží zbavit odpovědnosti za „děsivé přehmaty“. Erudovaný historik si však řekne – vždyť všechno tohle přece v dějinách bylo, určitý společenský řád zákonitě, zejména z lůna svého materiálního bytí, formy vlastnictví apod. zrodil rozpory, které daly lidem odhodlání a chuť ho změnit. Při každém takovém pokusu o změnu byli však jeho aktéři limitováni dobovým poznáním, iluzemi své třídy, emocemi apod. Po každé provedené změně značná část aktérů zjistila, že se jim situace do jisté míry vymkla z rukou a zrodilo se něco, co vlastně nechtěli a začali proti tomu zase bojovat a posouvat vývoji zase o něco dál.

Vezměme si jen zklamání francouzských dělníků, kteří pomohli k vítězství francouzské buržoasii a pokusili se to pak napravovat dalšími revolucemi. Takto přece vývoj společnosti probíhal, probíhá a je velmi pravděpodobné, že ještě bude probíhat.

Ano, kapitalismus svým vykořisťováním pracujících, svými válkami apod. dovedl dělnickou třídu a jejím spojence až do stavu, kdy se rozhodli stav změnit. Jelikož nedokázali překročit svůj historický stín, jelikož na dané úrovni výrobních sil, poznání a vzdělanosti si nedovedli představit jiný nekapitalistický systém než systém založený na státním vlastnictví, realizovali ho. Tím okamžitě vypustili z krabičky čerta – čerta vládnoucí elity řídícího aparátu, která si je osedlala a zotročila (aniž by si samozřejmě většina jejích příslušníků uvědomovala, co vlastně dělá). Situaci ještě zhoršil fakt, že to celé proběhlo poprvé v mimořádně nepříznivých podmínkách Ruska, a to za soustavných útoků světového kapitalismu z nejvyspělejších zemí... To, co vzniklo zákonitě na hlavním proudu dějin, se vyvíjelo a po čase stejně zákonitě podlehlo v soutěžení s kapitalismem.

Pan Novák zřejmě podléhá staré dogmatické představě pokroku a jeho nezvratnosti a nechápe, že na rozdíl od přechodu od feudalismu ke kapitalismu si tady dějiny postupně zkoušejí různé varianty pádu kapitalismu. Ta státně vlastnická nevyšla, ale proč by na nás nečekala ta "„samosprávně vlastnická"? To, že komunistickou stranu v průběhu té první varianty ovládla třída řídícího aparátu a přeměnila ve svůj nástroj, přece neznamená, že by se komunistická strana po přerušení svého sepětí s touto minulou vládnoucí třídou nemohla naplnit novým obsahem a stát se stranou, která plní novou objednávku, a to ve spolupráci s jinými silami a hnutími, třeba i s ČSSD (systém vedoucí úlohy strany nikdo nechce obnovovat, možná kromě pana Špidly či Nováka).

Ve výše uvedeném modelu zákonitosti přechodu od kapitalismu k socialismu se pak skrývá i problém, jak chápat události v listopadu 1989. Tady skutečně nevystačíme se starým plošným stalinským hodnocením – buďto revoluce nebo kontrarevoluce. Zánik neúspěšné formy socialismu byl krokem vpřed, potud je možné jej přivítat, kdyby ……kdyby ovšem po tomto kroku následoval třeba krok k samosprávnému socialismu se všemi výhodami současného systému a bez jeho nevýhod. Místo toho ovšem došlo k návratu ke kapitalismu – a to byla skutečná kontrarevoluce, tak jako kdyby ve Francii po pádu Napoleona došlo k skutečnému návratu k feudalismu (což nedošlo, protože kapitalismus se udržel a pokračoval dále).

Dějinná realita je tedy mnohem složitější než byla původní představa o ní obsažená v předlistopadové oficiální ideologii. Skutečně tvořivý marxismus si s tím poradit dokáže, neostalinisté, ale i bývalí studenti oboru marxisticko-leninská filozofie přeběhlí ke kapitalismu si s tím poradit nedokážou a stále znovu vyžadují od vedoucích představitelů KSČM jednoslovnou odpověď na otázku Byl listopad 1989 kontrarevoluce – ano či ne ?

Pan Novák a kapitalismus
Pan Novák v části analýzy připomíná čtenáři některé prvky marxismu, které si zřejmě odnesl ze svých školních let. Nesouhlasí s nimi – inu proč ne – jestliže mluvíme o spolupráci levice, nechceme přece, aby se spojovala na bázi té či oné filozofie, ale na bázi konkrétního programu směřujícího k zlepšení života obyčejných lidí. Myslí-li si sociálně demokratičtí Nováci, že kapitalismus není kapitalismus, proč by se s nimi měli o to komunističtí Nováci hádat. Stačí, chtějí-li všichni společně řešit problém prosperity, odstranění nezaměstnanosti, veřejných financí, důchodů, rozšíření demokracie i na ty, kdo nemají tučná konta apod.

Náš středočeský Novák však komunisty, resp. spíše marxisty, kádruje:

Považte, komunisté, tvrdí že základní rozpor dnešního kapitalismu je pořád stejný rozpor mezi společenským charakterem výrobních sil (vědy, techniky, technologií, organizačních forem výroby, kvalifikace a profesionální práce lidí) a omezující soukromou formou vlastnictví (rozumí se velké kapitalistické vlastnictví, kde si kapitalista přivlastňuje nadhodnotu vytvořeného dělníkem). Ti zlí komunisté však dokonce tvrdí, že kapitalismus je společensko-ekonomická formace, jako např. prvobytně pospolná společnost, feudalismus, otrokářství a nebo protosocialismus. To je už sakra dobrý důvod, abych s nimi nemohl spolupracovat. (Pan Novák sice neříká, co je kapitalismus jiného – ale můžeme si to domyslet – v dějinách žádné formace nejsou, dějiny jsou jen chaosem událostí, které nic nespojuje, materiální výroba jednání lidí nedeterminuje, třídy nejsou – to je jen náhoda, že velké skupiny lidí žijí, jednají a myslí dosti podobným způsobem, lidé jednají zcela nezávisle na tom, zda se mohou najíst nebo zda musí umřít hlady, to, co máme dnes je tržní ekonomika, rozhodně to není tak, že by si kapitalista přivlastňoval neplacenou práci dělníka, to co kapitalista dostává je odměna za podnikatelské riziko, ti, co nevlastní výrobní prostředky, mají zase čisté hlavy a hlavně že je demokracie)

Pan Novák si chvíli hraje s otázkou státního vlastnictví a zde i to slepé kuře nachází trochu zrna. Pozastavuje se nad tím, že kapitalismus vystřídalo v části světa státní vlastnictví a že to marxisté označovali za pokrok, když se to ukázalo být nekonkurenceschopným s kapitalismem. Pokrokem bylo vystřídání kapitalistického vlastnictví státním vlastnictvím jen do určité míry a na určitou dobu – nebyla to ta pravá varianta. Nicméně v zemích, kde zvítězila, leccos přinesla. V Rusku umožnila přeměnu ve velmoc, hodně přinesla i u nás v oblasti extenzivního rozvoje (oblíbená představa o 40 letech totální devastace je jedna z oblíbených pohádek oficiální ideologie, která má mimo jiné zastřít hrůzy Klausovy a Dlouhého privatizace, na kterou Zeman navázal výprodejem zahraničnímu kapitálu). Pravda je, že i v protosocialismu se začal časem projevovat rozpor mezi společenským charakterem výrobních sil a omezující slupkou státního vlastnictví, promítal se do chování lidí a v jeho důsledku systém padl.

Pan Novák a hrůzy revoluce
Pan Novák ovšem odhaluje strašnou budoucnost, kterou připravují marxisté (ti nestalinští). Oni totiž věří, že když se rozpor mezi společenským charakterem výrobních sil a dnešním soukromým vlastnictvím prohloubí (a on se prohlubuje, uvážíme-li, že stále více lidí na světě kapitalismus soustavně vytlačuje z práce a činí z nich zdegenerovanou masu na okraji společnosti – pozn. J. H.) , musí přijít sociální revoluce. Té se pan Novák bojí jako, abychom byli aktuální, jako malý podnikatel exekutora. Tady se mimo jiné ukazuje, jak špatně chodil pan Novák na přednášky z marx-leninské filozofie. Už před listopadem by se totiž mohl naučit, že termínem sociální revoluce marxismus označuje progresivní (dopředu směřující) kvalitativní změnu probíhající komplexně v celé struktuře společensko-ekonomické formace – od úrovně vědy, výrobních prostředků, forem práce, lidské kvalifikace, přes formy vlastnictví, třídní strukturu, formy politiky, ideologie, kultury apod. Jen jednou složkou sociální revoluce je revoluce politická, která byla v dějinách zatím vždy spojena s tím, že některá třída byla zbavena politické moci a tuto politickou moc převzala třída druhá, při zániku prvobytně pospolné a otrokářské společnosti se součástí přeměn a formou sociální revoluce stávaly i takové procesy jako stěhování národů, pády říší pod údery barbarů apod., revoluce od feudalismu ke kapitalismu někde sice probíhala terorem a sekáním korunovaných hlav nebo alespoň ozbrojeným bojem za nezávislost, ale taky jako relativně pokojné a postupné převraty boje různých zájmových skupin ve vládnoucí třídě, které se postupně kapitalizovaly apod. – viz rakouská, německá či skandinávská cesta ke kapitalismu.

Pan Novák má však zřejmě vycvičený pavlovovský reflex – se slovem „sociální revoluce“, přesněji „politická revoluce“ má zřejmě spojené obrazy útoku dělníků na Zimní palác (dnes víme, že byl více méně fiktivní) , diktatury vládnoucí menšiny, gilotiny, gulagů (ty byly spíše koncem revoluce) , apod. – jinými slovy obrazy revoluce jako násilí, nejlépe ozbrojeného a porušujícího lidská práva. V této souvislosti se vnucuje otázka – jak to bylo se 17. listopadem?

V díle pana Nováka pak následují výše zmíněné výpady proti koncepci samosprávného socialismu. Obdivuhodná je zejména následující logika: jestliže dějiny neprokázaly, že státní vlastnictví dalo rozvoji výrobních sil větší dějinný impuls než soukromé vlastnictví, pak lze úspěšně pochybovat, že to bude samosprávné vlastnictví, který tuto historickou roli splní. Jestliže Pepíček má potíže s abecedou, je možné oprávněně předpokládat, že Jeníček je bude mít taky. Anebo seriózněji - jestliže se ukázalo, že ranný feudalismus s naturálním samozásobitelstvím a naturální rentou nebyl dostatatečnou stimulací nevolníků k práci, jak to, že tuto motivaci zvládl feudalismus založený na peněžní rentě či rentě v úkonech?

Pan Novák tvrdí, že zastánci samosprávného socialismu nemohou dát přesvědčivou odpověď na následující otázky – pokusím se o tento nelehký úkol.

Jaká budou ekonomická kriteria efektivnosti fungování socialistických samosprávných podniků?
Co nejvyšší efekt s co nejnižšími náklady při co největším prostoru pro uplatnění pro vlastníky a pracující.
Jaký způsob zprostředkování výsledků práce samosprávných výrobních kolektivů lze očekávat? Půjde pak ještě o směnu hodnot? Půjde pak ještě o trh?
Samozřejmě, zbožní vztahy a trh patří neoddělitelně v socialismu jako nižší fázi komunistické společensko-ekonomické formace. Půjde však o trh regulovaný z hlediska společných zájmů vlastníků vyjevujících se při jejich účasti na všech stupních řízení.
Jakou roli zde bude hrát tržní princip nabídky a poptávky?
Jako v každé zbožní výrobě.
Jakou roli budou hrát peníze ?
Jako v každém tržním hospodářství.
Souhrnně – samosprávný socialismus musí přebrat od kapitalismu všechno to, co odpovídá dosavadnímu stupni zespolečenštění výroby, který vyžaduje složité zprostředkování mezi různými formami a oblastmi vynakládání potenciální společenské práce. K tomu ale musí přidat efekt vyplývající ze svobodné vlastnické aktivity lidí.

Za úplně nesmyslnou považuji větu pana Nováka : “Pokud nebudou mít komunisté na tyto otázky odpovědi, vystavují opět společnost při zavádění samosprávného socialismu riziku zavádění neefektivního ekonomického systému“. Tato věta ukazuje velmi svérázné, až stalinské pojetí úlohy subjektu v dějinách. Protosocialistická revoluce nevypukla z vůle komunistů snažících se lidstvu vnutit nějaký nesmyslný projekt. Vznikla v důsledku toho, že vnitřní rozpory kapitalismu nakypřily půdu a vytvořily sociální objednávku pro projekt přeměny společnosti – tu naplnili komunisté tím, že poukázali na zatím jedinou známou alternativu – státní vlastnictví. Víc v dané etapě vývoje nemohl nikdo dokázat, přitom kapitalismus bylo nutno změnit. Dnes vývoj rozporů kapitalismu opět nakypřuje půdu pro hledání alternativy, i když momentálně není tato potřeba dostatečně markantní. Komunisté nedělají zase nic jiného než se snaží zkultivovat to, co se dnes jeví jako jediné jiné a zároveň možné. Čím půjde vývoj kapitalismu dál, tím se bude tento projekt zpřesňovat. Až ho lidé přijmou, nebude to zvůlí komunistů, ale důsledkem vnitřních rozporů kapitalismu, i když to jistě bude mít také nějaké mouchy. Projekt však obstojí jen tehdy, dosáhne-li vyšší efektivity než kapitalismus.

Pan Novák, stát, třídy a občanská společnost
Odpovězme však panu Novákovi i na otázky týkající se politiky související se zaváděním samosprávného socialismu:

Jaká bude v samosprávném socialismu role státu, kdo bude tvořit byrokracii státního aparátu, jak bude tato byrokracie legitimizována? Jak bude stát „veskrze podřízen společnosti“ ?
Těžko se odpovídá, když nevím, jak chápe pan Novák stát. Pokud nezapomněl své marxistické začátky, pak by mohl vědět že stát je mechanismus, který slouží slaďování a prosazování zájmů tříd do oblasti společenské správy. Stát tedy není totožný např. s institucemi celospolečenského řízení, stát je jakýsi obal těchto institucí, z něhož vycházejí zájmové impulsy, podle kterých se pak konkrétní společenské řízení realizuje. S odumíráním třídní společnosti se stírá rozdíl mezi státními institucemi a dalšími již méně politickými institucemi a z toho všeho se stává celospolečenská samospráva.
Problém státu je tedy problémem tříd, které budou existovat. V koncepci samosprávného socialismu předpokládám dlouhodobou paralelní existenci různých tříd – kapitalistů, malých a středních podnikatelů (marxistický termín maloburžoasie) , státního sektoru měnícího se ze státně kapitalistického v samosprávný, relativně samostatných družstev nezačleněných do velkých samosprávných komplexů koordinovaných na celospolečenské, spíše však nadnárodní úrovni, no a posléze třídu spoluvlastníků samosprávných komplexů.

Dlouhodobým procesem bude soutěžení těchto sektorů především velkého, nadnárodního kapitalistického vlastnictví a vlastnictví samosprávného. Politika bude proto ve znamení posunů ve schopnosti jednotlivých tříd vydávat a prosazovat orientující pokyny pro různé formy společenské správy a společenského řízení. Po formální stránce pochopitelně předpokládám existenci nejrůznějších typů samosprávných a demokratických organizací, od těch, které dnes nemarxista považuje za státní, až po regionální, obecní, občanská sdružení, iniciativy, veřejné nadace apod.

Řada institucí a vazeb samosprávy v politické oblasti se bude prostupovat se samosprávou ve výrobě (např. podíl obecní samosprávy na výnosech části samosprávného výrobního komplexu atd.) Samozřejmě předpokládám i roli politických stran, které by se ovšem v těchto souvislostech stávaly spíše určitými ideovými kluby formulujícími politiku jednotlivých tříd a skupin než konkrétní převodní pákou k obsazování různých „korýtek“, v vytváření mocenských struktur apod. To platí samozřejmě i o KSČM, v případě že by i nadále zachycovala progresivní směr společenského vývoje.

Státní byrokracie by byla pouze zaměstnanci určitých institucí, v podstatě oddělenými od struktur ekonomické moci (s výjimkou státního sektoru) Podřízení státu společnosti „veskrze“ by se realizovalo především v procesech ekonomické samosprávy, kde by naprostá většina společnosti uplatňovala svá vlastnická práva a aktivity a samozřejmě i ve všech dalších strukturách, kde by například samosprávní vlastníci vystupovali jako voliči v obci, regionu i v parlamentu či nadnárodních parlamentech, jako voliči v odborech, profesních organizacích, občanských sdruženích a iniciativách apod.

Problémem této společnosti by bylo všemožné prolamování dosavadní sociální fixace řídících funkcí určitou sociální skupinou, tj. například v politice cestou rotace ve funkcích apod.

Pochybuji, že jsem pana Nováka uspokojil, ale přesto bez vyzvání dodávám, že zavedení tohoto smíšeného samosprávného socialismu směřujícího postupně k vykoupení kapitalistů a zapojení malovýrobců do větších a životaschopnějších útvarů, kde by měli lepší vlastnické i lidské perspektivy a jistoty rozhodně nemůže proběhnout cestou nějakého jednorázového uchopení moci a vydání administrativních dekretů opřených o bodáky či laserové zbraně válečníků a policajtů, tím spíše, že celý proces vyžaduje nadnárodní úroveň. To, co v dohledné době lze k přiblížení tohoto cíle podniknout, je jednoduché, ale zároveň značně složité – je třeba podporovat v ekonomice vlastnický sektor příslušným legislativními opatřeními na nadnárodní úrovni, vytvářet finanční instituce schopné toto podnikání zainvestovast, vytypovat oblasti, kde by bylo zvláště efektivní (např. oblast vědy, komunikačních sítí apod.) a potom samozřejmě prosazovat opatření k reálnému rozšíření demokracie a samosprávy na všech úrovních, a to od takových banalit, jako je třeba úloha obecního zastupitelstva vůči radě, kontrolovatelnost a odvolatelnost poslance voliči, rotace osob v občanském sdružení či v odborech, vytváření demokraticky zvolených kontrolních orgánů nad sdělovacími prostředky či finančními ústavy apod.

S dalším rozvíjením své analýzy pan Novák stále více ideologizuje a nastoluje různé filosofické problémy. Velice lehko dokazuje, že on, potažmo pan Špidla a celé vedení ČSSD má na věc stejný (od komunistů odlišný názor) Silně pochybuji, že kdyby udělal k těmto problémům anketu mezi členy a voliči ČSSD, byl by výsledný obraz tak jednoznačný. Pan Novák vytýká komunistům (resp. marxistům) že i nadále poukazují na hluboké systémové vady kapitalismu prohloubené zvláště v éře kapitalismu globálního, že nepochopili, jak je možné kapitalistickou ekonomiku kultivovat působením státu. To ale nemůže vytýkat ani předlistopadové teorii, která se touto rolí státu poměrně intenzivně zabývala a přišla s pojmem státně monopolistického kapitalismu. Pravdu má pan Novák, že předlistopadové propaganda tyto poznatky vědy všemožně zakrývala a pokoušela se před občany utajit existenci tzv. sociálního státu, který byl ostatně částečně i důsledkem určitého tlaku, který na kapitalismus vyvíjel konkurenční model protosocialismu,. Všechny kapitalistické rozpory však tehdy existovaly a s ještě větší intezitou vystoupily do popředí potom, co se kapitalismus přestal ohlížet na jakýkoli korektiv a ovládl svět. O tom, jak současný svět globálního kapitalismu odbourává jednu sociální vymoženost za druhou a rozšířuje nezaměstnanost a války přináší dost údajů denní tisk. Nemyslím, že s tím musím unavovat čtenáře i já. Pan Novák ovšem věří – věří zase v roli státu, tentokrát nadnárodního. To bude ta záchrana globálního kapitalismu, která způsobí, že se nenaplní katastrofické vize komunistů (pane Nováku nejenom komunistů, ale mnoha intelektuálů i obyčejných lidí, příslušníků nejrůznějších proudů a myšlenkových směrů od anarchistů počínaje a u ekologů konče)

Prosím, ctěme víru pana Nováka v budoucnost kapitalismu. Ale je to důvod k tomu, aby ČSSD odmítla spolupráci s KSČM při dílčím reformování kapitalismu, kterou jako největší zločin označují soudruh Chmelař a další stalinisté ?

Obrovskou kapitolou by bylo, kdybychom začali polemizovat s analytickými vývody pana Nováka týkajícími se tříd a zejména dělnické třídy. Tady je situace zasekaná již dlouho od šedesátých let, kdy kupodivu součinnosti živelné reflexe západních stratifikačních teorií a stalinské kádrové praxe vznikla představa, že dělník je jen ten, kdo se ohání krumpáčem či lopatou, eventuelně něco montuje na běžícím pásu. Z faktu, že podobných profesí ubývá, vyvozují dnešní autoři jednoznačný závěr – dělnická třída přestává existovat. (vlastně přestávají existovat všechny třídy, protože respondenti se v sociologických výzkumech odmítají do nich zařazovat, ale o tom někdy jindy). Nesmíme však křivdit panu Novákovi – on zaznamenal, že nestalinský marxismus reflektuje přeměny v třídně sociální struktuře a poukazuje na tzv. kognitariát a počítačový proletariát jako dnes nejprogresivnější podobu dělnické třídy a do budoucna nejprokrokovější složku třídní struktury, která by měla zvláštní úlohu sehrát právě při budování samosprávného vlastnického sektoru v nemodernějších odvětvích.

Stejně jako v případě samosprávného socialismu tady najednou pan Novák dělá půlobrat a začíná připomínat různé stalinské přístupy k otázce dělnické třídy, kognitariát a počítačového proletariátu. Ano, takovéto přístupy v KSČM existují, ale spíše z neznalosti a nepromítají se do určování linie strany a do jejích dokumentů. Svědčí spíše o setrvačnosti starých zaběhaných schemat a nedostatečné sociologické osvětě. Ostatně -. Mohou být různé názory na charakteristiku sociálních skupin a na to, o kterou z nich se opírat, důvodem k nepřijetí ruky nabízené k spolupráci ?

I když jsem už na tuto otázku odpovídal, musím se vrátit k problému demokratického státu a občanské společnosti. Pan Novák zde provádí zvláště podlý manévr. Míchá totiž hrušky s jablky. Připomíná marxistickou charakteristiku státu i všech politických, ale i primárně nepolitických institucí jako něčeho, v čem se tak či onak v kapitalismu projevuje vliv vládnoucí třídy. Z toho pak vyvozuje závěr, že nestalinský marxismus odmítá demokratický stát a občanskou společnost a její relativní samostatnost ve vztahu ke státu a lidská práva a považuje je jen za instrumenty, které je možno využít v třídním boji. Údajně nechápeme úlohu demokratického státu při překonání třídního boje.

I zde si patrně pan Novák při zaslechnutí slova třidní boj vybavuje pouze krajní historické formy třídního boje realizující se vzájemným vyhlazováním tříd, kterými bohužel potřísnil marxistický projekt komunismu J. V. Stalin a jeho další souputníci z vládnoucí elity protosocialismu. Pan Novák by se asi zuřivě bránil představě, že třídním bojem v rámci předlistopadového systému bylo i klasické flákání a rozkrádání praktikované dělníky na podnicích nebo že nejintenzivnější třídní boj proti většině neprivilegovaných lidí v této zemi vede koaliční vláda vedená sociálně demokratickým premiérem Špidlou.

Třídní boj je něco, co vzniklo se vznikem tříd a bude trvat do jejich zániku, i kdyby to mělo formu intenetových diskusí či vypouštění počítačových virů.

Demokratický stát a občanská společnost mohou v procesu odumírání tříd i třídního boje sehrát velmi významnou roli, pochopitelně jen tehdy, jestliže budou tuto svou roli hrát na základě rozvíjení a uplatňování vlastnických práv všech občanů formou samosprávného vlastnictví. Politika je a vždy byla sice koncentrovaným, přesto však výrazem ekonomiky. V takovém případě se mohou státní instituce např. parlament měnit, mohou přestávat být jen platformou pro prosazování různých lobbystických zájmů, které neprivilegovaný občan izolovaný manipulačními dezinformačními bariérami nemůže nijak podstatněji ovlivnit. Samosprávný společenský vlastník může být i daleko lepším, vyškolenějším a sebevědomějším občanem, který bude stále znepříjemňovat život státní, ale i třeba stranické, odborářské či „neziskové“ byrokracii. Ano, instituce občanské společnosti mohou být ve srovnání se státními institucemi přístupnější pro tohoto sebevědomého občana. Proto také projekt socialistické samosprávné společnosti předpokládá, že např. ve volbách do parlamentu se budou o mandáty ucházet nejen politické strany, ale i odbory, různé občanské iniciativy apod. a že možná bude existovat i druhá či třetí komora, ve které budou zasedat osobnosti z ekonomické samosprávy. Tento projekt lze rozvíjet mnoha směry, ale znovu se ptám, je rozdíl v názorech na úlohu státu ve vztahu k občanské společnosti důvodem k odmítnutí spolupráce levicových sil ?

Pan Novák a temné záměry KSČM

Máme tu však další „kládu“, a to je páně Novákův pohled na taktiku KSČM.

Panu Novákovi vadí to, že nestalinští marxisté (pan Novák velmi výběrově cituje ne snad z dokumentu KSČM, ale z teoretické studie, jejíž spoluautorství mi bůhvíproč přiřkl) pojímají KSČM jako subjekt revoluční. To má skutečně pravdu – jde nám o to, aby KSČM nebyla jen jednou z mnoha stran přisluhujících různým vlivovým lobby současné buržoasie, chceme aby důsledně vyjadřovala zájmy neprivilegovaných vrstev a usilovala o kvalitativní a progresivní systémovou změnu společnosti, o překonání kapitalismu. Myslím, že právo usilovat o změnu systému k lepšímu je legitimním právem každého občana, jinak bychom se ocitli zpět v temných vodách „nezměnitelného a neměnícího se reálného socialismu“. Požadavek změny systému je zcela legitimní, má-li poměrně malá menšina společnosti právo přivlastňovat si neplaceně nadpráci svých zaměstnanců. Jde jen o to, zda KSČM chce bezohledně využít všech prostředků k tomu, aby nastolila diktaturu menšiny nebo zda chce získat širokou většinovou podporu ve společnosti, a to demokratickými prostředky. Teoretické úvahy o úloze války a násilných prostředků v současném světě nás sice varují, že pánové Bushové, Grossové a Klausové se nebudou chtít dát překonat demokratickými prostředky a ve chvíli ohrožení budou mít tendenci sahat po revolveru, zbraních hromadného ničení či alespoň po lživé manipulaci ve sdělovacích prostředcích. Tytéž úvahy nám však ukazují, že prostor pro tyto metody se bude zúžovat a že ozbrojené násilné potlačování přestane být funkčním prostředkem politiky. Optimismus čerpáme z dějin, kde žádná reakční třída nemohla odvrátit svůj pád jakýmkoliv běsněním. Tak jak buržoasie svého času dobyla feudální hrady penězi, tak jednou samosprávní vlastníci, kterým možnost využít svobodně svých schopností dá netušenou sílu, takže demokratickým způsobem porazí nesmyslnou logiku kapitálového vztahu, který je připraven přeměnit 4/5 obyvatel Země v živořící asociály, aby mohl o to intenzivněji vykořisťovat zbývající pětinu. Samozřejmě vždy je přítomna i alternativa, že lidstvo své vývojové procesy nezvládne a skončí buď ve vyhlazovací válce a nebo se vrátí zpět proti proudu dějin až k prvobytně pospolným komunitám.

Koryta, to je, oč tu běží
Řekl jsem toho myslím už dost k tomu, abych mohl pominout různé další malicherné spekulace poťouchle podsouvající čtenáři představu, že strana, která se hlásí k antikapitalismu se zároveň hlásí i ke stalinismu a že vlastně nejhorší komunista je ten, kdo se prohlašuje za ne-stalinského marxistu. Není to nic jiného než výše zmíněná stará historická koncepce Kominterny, kterou pan Novák ostatně též vyhrabal a neopomněl připomenout, totiž koncepce sociálfašismu, kde stalinští funkcionáři považovali sociální demokraty za dvojčata fašismu a za nejnebezpečnější označovali sociální demokraty levicové. Ono skutečně jak pro stalinskou ortodoxní pravici (odmítám ji označovat za levici) , tak pro sociálně demokratickou pravici (které slouží pan Novák) , je zvláště důležité bojovat proti těm, kdo mají největší šanci svými rozumnými názory odvést nějaké ovečky ze stáda nespokojeného se svým pastýřem. Proto ten urputný boj. Právě o ty „ovečky“ a „korýtka“ jde všem těm „technikům moci“, ať se skrývají pod rudou vlajkou nebo sociálně demokratickou růží či modrým ptákem. Velmi často se takovíto „technici moci“ dokážou výborně domluvit, zvláště na zásadě „Rozděl a panuj!“

O to více dřiny čeká každého slušného člověka, který nebaští bonbónky oficiální ideologie a propagandy ani zatuchlá cukrátka z dílny Josifa Vissarionoviče, záleží mu na osudu světa a zlepšení života širokých neprivilegovaných mas. Tomu ze sympatizantů ČSSD či jiných stran nebo bezpartijních, kdo zabloudil na tyto stránky Britských listů a má pocit, že bychom se na základě výše uvedených řádek mohli dopracovat k plodnému dialogu, bych chtěl, určitě zbytečně, připomenout v trochu modifikované podobě známé heslo z Manifestu komunistické strany :

„Lidé, kteří si nemyslíte, že vrcholem dějin je kapitalismus, spojte se!“
 
Zatím žádná odpověď...
  30.08.2005 Pete
 
Pane Hellene,chtěl bych poznat někoho,kdo byl schopen přečíst tuhle hrůzu do konce. Nejste grafoman?
 
Zatím žádná odpověď...
  30.08.2005 Lakatoš
 
Josef Hellent je dement .Pište do diskuse.
 
Zatím žádná odpověď...
  30.08.2005 volic ODS
 
http://pes.eunet.cz/clanky/2005/08/45515_0_0_0.html
 
Zatím žádná odpověď...