Ekononomické teorie 18. a 19. století
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.

Obsah [skrýt]
1 Kameralismus
2 Fyziokratismus („vláda přírody“)
3 Klasická politická ekonomie
3.1 Adam Smith (1723-1790)
3.2 Thomas Robert Malthus (1766-1834)
3.3 David Ricardo (1772-1823)
3.4 John Stuart Mill (1806-1873)
4 Francouzský socialismus
5 Německá historická škola
5.1 Starší historická škola
5.2 Mladší historická škola
5.3 Nejmladší historická škola
6 Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
7 Seznam použité literatury
8 Externí odkazy



[editovat] Kameralismus
Kameralismus ovlivnil ekonomické myšlení v Německu a v Rakousku na přelomu 18. a 19. století. Je jakousi středoevropskou odrůdou merkantilismu. S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.

Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na populační růst. A to ze tří důvodů: mocenských (více poddaných, větší armáda), fiskálních (více lidí odvádějících daně) a poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Rakousku (i v Českých zemích) byl velice znatelný úbytek obyvatelstva. Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Zemědělství považovali za nejdůležitější, protože se domnívali, že veškerý průmysl, řemesla a obchod může vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva, atp.

Kameralismus byl dokonce učen i na univerzitách. První katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johanem von Justi na přání Marie Terezie. Později vznikaly další katedry kamerálních věd jak na rakouských, tak na německých univerzitách.


[editovat] Fyziokratismus („vláda přírody“)
Fyziokratismus vznikl v polovině 18. století ve Francii, nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Fyziokratismus je považován za první propracovanou ekonomickou teorii a učinil první kroky k osamostatnění ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny. Na fyziokratismus navazuje Adam Smith a jeho Bohatství národů, které je považováno za počátek moderní ekonomie.

Fyziokratismus předznamenal příchod klasické ekonomie. Jejich přínosem bylo kladení důrazu na produktivní práci, idea přirozeného řádu a požadavek volného trhu (laissez faire). Jejich slogan, který se snažili prosadit, zněl: „Laissez faire, laissez passer“ – „nechte být, nechte plynout“. Ale i přes všechny tyto jejich přínosy nelze fyziokraty přiřadit ke klasické ekonomii. Hlavním důvodem je, že za produktivní práci považovali jen zemědělství, jejich víra, že bohatství je možno tvořit pouze ve spojení s přírodou (tedy půdou), a že zpracování výrobků považovali jen za nakládání se zemědělskými přebytky. Také se nikdy nepokusili o vysvětlení a popsání směnných poměrů, a čistý produkt chápali jen jako rozdíl hodnoty zemědělské produkce a jejích nákladů.

Specifickým přínosem fyziokratimu byla Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako neustále se opakující (kruhový) tok zboží a peněz. Dalo by se říci, že byla prvním, jednoduchým ekonomickým modelem. Quesnay v Ekonomické tabulce popisoval vazby mezi hlavními společensko - ekonomickými třídami lidí. Fyziokraté rozdělili společnost do 3 tříd:


1) Produktivní třída – zemědělci
2) Sterilní třída - lidé v průmyslu a v obchodě
3) Nečinná třída – vlastníci půdy


Mezi fyziokraty řadíme kromě Francoise Quesnaye například: Duponta de Nemour, Victora Riquetii a další…


[editovat] Klasická politická ekonomie

[editovat] Adam Smith (1723-1790)
Skotský ekonom a filosof Adam Smith se narodil 5. června 1723 ve městě Kirkcaldy ve Skotsku. V letech 1737-1740 studoval matematiku, geometrii a fyziku na Glasgowské univerzitě. Od roku 1740 studoval sedm let na Oxfordské univerzitě. Od roku 1751 učil logiku jako profesor na Glasgowské univerzitě. V roce 1759 vydal „Teorie mravních citů“. V roce 1764 ukončil svou dráhu profesora, a stal se učitelem syna významného politika Charlese Townshelda. V letech 1764- 1766 cestoval po Evropě (Paříž, Toulouse a Ženeva). V roce 1767 byl poradcem Ch. Townshelda při vypracování návrhu zdanění. 9. března roku 1776 vydal své stěžejní dílo „Bohatství národů“ (celým názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“). Roku 1778 byl jmenován celním zplnomocněncem pro Skotsko a pro daň ze soli. 17. července roku 1790 umírá v rodném Skotsku.

Bohatství národů
Bohatství národů je významným dílem nikoli díky tomu, že by přineslo nějaké nové poznatky, ale díky tomu, že se Smithovi podařilo shrnout tehdejší ekonomické vědění do jednoho celistvého díla. Smithovo Bohatství národů bylo značně ovlivněno dobou, v níž Smith žil, tedy osvícenstvím. V období osvícenství filosofové razili cestu myšlenkám svobody, ale státníci stále uplatňovali politiku merkantilismu. Tenko konflikt mezi ideologií liberalismu a přetrvávající politikou merkantilismu je i tématem Bohatství národů, kde Smith kritizuje stávající obchodní systém. Smith věnoval stávajícímu systému osm kapitol čtvrté knihy, a poslední kapitolu věnoval fyziokratismu, který považoval za velký pokrok. V Bohatství národů Smith zmiňuje a popisuje čtyři ústřední témata, která se stala stěžejními pro klasickou politickou ekonomii. Těmito tématy jsou:

Neviditelná ruka trhu
Růst národního bohatství
Měření národního bohatství
Teorie hodnoty a rozdělování
Smith zdůrazňoval, že ekonomika nemůže být řízena jako jedna velká firma. Osobně prosazoval ideu přirozeného řádu. Tu odvodil od D. Huma a F. Quesnaye, ale dovedl jí do hloubky, a to hlavně svou představou neviditelné ruky trhu, která ho proslavila nejvíce. Podstatou teorie neviditelné ruky trhu je myšlenka spontánní harmonie individuálního a společenského zájmu. Smith si byl vědom konfliktů mezi třídami a mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti, neviditelná ruka trhu tedy ztělesňuje určitý soulad mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Zároveň tvrdí, že tento soulad je přirozený a neměl by být docilován zasahováním státu do politiky. Smith zdůrazňuje, že národní bohatství není ničím jiným než souhrnem individuálních bohatství. Z toho vyplývá, že jedinec sledující své zájmy a zvětšující své bohatství, zvětšuje i bohatství celého svého národa. Ovšem Smith nevysvětloval harmonii mezi individuálními a společenskými zájmy pouhým sčítáním bohatství. Pro Smithe byla velice důležitá i dělba práce, konkurence a akumulace. Smith sám ve své knize píše:„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou.“ (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47)


[editovat] Thomas Robert Malthus (1766-1834)
Tomas Robert Malthus se zapsal do dějin ekonomického myšlení svou populační teorií. Tato teorie sice nebyla moderní ekonomií přijata, ale nebyla zcela zavržena. Ekonomové tvrdí, že spíše patří do jiného vědeckého oboru něž je ekonomie. Jeho teorie vycházela z toho, že přirozená tendence k rozmnožování je tak silná, že vyvolává rychlejší růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy. Zatímco populace má tendenci se zvětšovat geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,…), zdroje obživy se mohou zvětšovat nanejvýš řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8,…). Z toho na první pohled plyne nesoulad, který Malthus nazval populační teorií. Jeho teorie naznačovala, že hospodářský růst není schopen odstranit chudobu mas. Jediným způsobem by podle Malthuse byla morální sebekontrola. Podle Malthuse k hromadné smrti hladem nedochází jen díky jevům zvyšujícím úmrtnost, nebo snižujícím porodnost. Malthus vidí tyto jevy v jistém smyslu jako pozitivní. Pro tyto názory si ekonomie vysloužila přízvisko „ponurá věda“.


[editovat] David Ricardo (1772-1823)
David Ricardo přišel s novým pojetím existenčního minima. Do té doby bylo za existenční minimum považováno fyzické minimum (minimum pro přežití dělníka). Podle Ricarda bylo existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, historickým vývojem dělnické třídy, jejími zvyky a životním stylem. Díky tomu mohlo být existenční minimum různé v různých zemích a výše existenčního minima anglického dělníka tak byla několikrát vyšší než výše existenčního minima indického dělníka. Ricardo také vysvětlil, proč se mzda dlouhodobě udržuje okolo existenčního minima. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a přirozenou mzdu, přirozená mzda podle něj byla peněžním vyjádřením existenčního minima. Když akumulace kapitálu sílí, roste poptávka po práci a s ní i tržní mzda, dělnické rodiny pociťují zlepšení oproti normálnímu stavu v dané zemi a přirozenou reakcí je zvyšování populace. Růst populace po určité době zvýší nabídku práce na trhu a tím stlačí tržní mzdu zpět na úroveň přirozené mzdy. Opačnou situací je ochabnutí akumulace kapitálu a s ní i poptávka po práci. To vyvolá pokles tržní mzdy pod přirozenou mzdu a tím sníží populaci. To se po delší době projeví poklesem nabídky a zvýšením tržní mzdy zpět na úroveň přirozené mzdy. Tato teorie je nazvána Ricardův mzdový zákon.


[editovat] John Stuart Mill (1806-1873)
Mill navazoval na Smithe, Malthuse i Ricarda. Byl v zásadě posledním velkým představitelem klasické politické ekonomie (i když v zásadě i Karl Marx vycházel z Ricarda). Jeho dílo „Zásady politické ekonomie“ mělo velký úspěch u Anglické ekonomické veřejnosti. Po dvě generace se v Anglii učila politická ekonomie právě podle jeho díla. Až v roce 1890 se v Anglii začalo učit podle Marshallových „Zásad ekonomie“

Dalšími klasickými politickými ekonomy byli Jean B. Say a Nassau W. Senior.


[editovat] Francouzský socialismus
Na počátku 19. století se začínají objevovat myšlenkové směry, které odmítají kapitalismus. I když jsou jednotlivé proudy od sebe odlišné, mají několik společných znaků. Nový systém, který chtěly nastolit, by nebyl založen na soukromém vlastnictví, ale na určité formě kolektivního vlastnictví. Socialisté přisuzovali bídu dělníků, hospodářské krize a morální úpadek společnosti, podle nich negativním jevům jako soukromé vlastnictví, konkurence a honba za penězi.

Socialismus se dá rozdělit do tří proudů:

1) Asociacionismus

Základní ideou asociacionismu bylo vytvoření hospodářských komunit (asociací), v rámci kterých by bylo kolektivní vlastnictví. Asociacionisté byli přesvědčeni, že není zapotřebí svrhnout kapitalismus násilnou cestou, protože asociace se v hospodářské soutěži prosadí samy. To odvozovali z toho, že pro dělníky bude přitažlivější pracovat pro určitou komunitu a že dělníci budou v rámci komunity více motivováni. Známými představiteli jsou Charles Fourier a Louis Blanc.

2) Anarchismus

Tento proud byl více radikální než asociacionismus. Anarchisté chtěli, na rozdíl od asociacionistů, svrhnout stát a dát asociacím větší pravomoci.

Ovšem anarchisté, ani nechtěli zrušit soukromé vlastnictví. Významným představitelem anarchismu ve Francii byl Pierre J. Proudhon, jehož hlavní ideou bylo vytvoření jakýchsi volných úvěrů. Díky těmto úvěrům by se každý mohl stát soukromým vlastníkem a vyrábět.

3) Saint-Simonismus

Saint-Simonismus je nejvýznamnějším proudem Francouzského socialismu. Jeho zakladatelem byl Henri de Saint-Simon. Jeho představy byly značně odlišné od předchozích dvou proudů. On se naopak domníval, že celá společnost může být řízena inteligencí osvícené elity. Věřil v rozvoj vědy a průmyslu. Jeho ideálem bylo vytvoření nové elity vědců a inženýrů, kteří by celou hospodářskou společnost řídili jako jeden celek. Díky organizaci zmizí chaos konkurence a společnost získá nový řád. Jeho cílem bylo přetvoření politiky ve vědu, místo stávající vlády chtěl dosadit vládu matematiků, fyziků, biologů, podnikatelů, inženýrů a umělců. Saint-Simon dokázal svou teorií nadchnout mnoho významných osobností 19. století. Například Napoleon III., Honoré_de_Balzac, Victor Hugo, bratři Pereirové, ti všichni byli jeho myšlenkami ovlivněni.

Přes veškerou rozmanitost a promyšlené systémy, byl přínos Francouzského socialismu nulový. To je způsobeno tím, že se všechny tři proudy zaměřovaly na projektování nového řádu, místo toho aby se zabývaly skutečnými jevy.


[editovat] Německá historická škola
V 19. století, kdy ve Francii a Anglii převládly teorie klasické politické ekonomie, v Německu převažovala historická škola. Historické školy byly i v jiných zemích (například i v Anglii), ale jejich vliv byl potlačen klasickou ekonomikou. Důvodem proč v Německu převažovala historická škola, bylo, že v Německu byla historie jako věda velice uznávaná a na vysoké úrovni.

Historická škola se od klasické politické ekonomie značně lišila. Klasičtí ekonomové hledali univerzální zákony, které by platily pro každý stát v každé době. Historická škola nepokládala ekonomické jevy za konzistentní. Naopak tvrdila, že ekonomie má evoluční charakter a mění se s dobou.

Německá škola se dělí do tří etap:

Starší historická škola
Mladší historická škola
Nejmladší historická škola (občas neuváděna)
Ve všech těchto směrech můžeme najít prvky metody zvané historismus, ten byl metodou, kterou se německá historická škola odlišovala od ostatních ekonomických směrů. Myšlenku, že historie je zdrojem pro ekonomické poznatky sice používali i jiní ekonomové (například Adam Smith). Ale pro německou historickou školu to zároveň znamenalo, že programově odmítali možnost univerzálních ekonomických teorií, které by bylo možno aplikovat na různé situace. Od klasické politické ekonomiky se německá historická škola výrazně lišila i v tom, že roli státu považovala, na rozdíl od klasických ekonomů, za velmi důležitou v rámci národní ekonomiky.

Historická metoda (historismus) spočívá v tom, že se ekonomové ohlíželi zpět do minulosti. Neznamená to ovšem, že by hledali nějaké obecné pravdy, ba naopak. Ekonomové německé historické školy 19. století tvrdili, že historické jevy jsou neopakovatelné, neboť závisí na podmínkách v daném státě (mentalita, zvyky, atp.) Tudíž nemá smysl snažit se najít jakékoli univerzální zákony.


[editovat] Starší historická škola
Ve starší historické škole byl historismus v daleko slabší podobě než později v mladší historické škole. Do Starší historické školy radíme tři významnější autory: Bruno Hildebranda, Karla Kniese a Wilhelma Roschera.

Nejznámějším a zároveň nejrespektovanějším z těchto tří byl Wilhelm Roscher. Vydal pětisvazkové dílo zvané „Systém národního hospodářství“. Toto dílo shledalo v Německu velký úspěch. Roscher byl ochotný uznat, že existují určité obecné ekonomické zákony, ale je možné je objevit pouze zkoumáním historie. Roscher používal metodu historickou a sám se nazýval historizujícím ekonomem. Nezajímal se o popis ekonomického chování jednotlivce, ale pouze větších ekonomických celků.


[editovat] Mladší historická škola
Nejvýznamnějším historizujícím ekonomem Mladší historické školy byl Gustav von Schmoller. Schmoller na rozdíl od Rochera odmítal uznat existenci obecných ekonomických zákonů. Nejvíce kritizoval anglické klasiky, o kterých tvrdil, že jejich metody jsou nevědecké. Schmoller se od Rocherra lišil také tím, že nestudoval národní ekonomiky, ale ekonomiky institucí, jako součásti národních ekonomik. Z těchto studií se snažil formulovat různá politická doporučení.


[editovat] Nejmladší historická škola
Známými představiteli nejmladší historické školy byli Max Weber a Werner Sombart. Oba byli historizujícími ekonomy, avšak historismus v pojetí Schmollera pro ně již nebyl typický.

Max Weber se proslavil dílem zvaným „Protestantská etika a duch kapitalismu“, ve které přišel s teorií o vzniku kapitalismu. Zjistil, že kapitalismus vznikal mezi protestanty (kalvinisty) odkud se dál šířil. Podle jeho hypotézy vede kalvinistická víra k odříkání a touze po úspěchu. Kalvinisté věří, že úspěch je projevem boží milosti a spasení. Tato víra je podle Maxe Webera duchovní silou, z níž se zrodil evropský kapitalismus.

Werner Sombart podobně jako Weber hledal historický původ kapitalistického ducha. Ovšem nikoli v kalvinismu ale v židovství. Ve svém díle „Židé a moderní svět“ uveřejnil teorii, podle které rozptýlení židů po Evropě, kteří měli smysl pro obchodování, umožnilo vznik obchodních vztahů mezi nimi po celé Evropě. Společně s sebou přinášeli podle Sombarta i duch kapitalismu.

Významnou chybou historizujících ekonomů bylo, že nedokázali (na rozdíl od klasických politických ekonomů) spojit historii s teorií. Věřili, že obecná znalost se sama ukáže důkladnými studiemi historie. Ovšem nebrali v úvahu to, že k získání obecných znalostí je zapotřebí spojit historické poznatky s teoretickou praxí. Velká vazba na historii způsobila také to, že se ekonomie historické školy nebyla schopna osamostatnit jako samostatná vědní disciplína. Díky detailnímu popisování různých historických realit, totiž měla německá historická škola velmi nezřetelné hranice a dalo by se říci, že se jednalo spíše o vědu historicko-ekonomickou.


[editovat] Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
Karl Marx studoval filosofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Po ukončení studia, začal kariéru radikalistického žurnalisty. V roce 1843 odešel kvůli problémům s pruskými úřady do Paříže. Spolu s přítelem, se kterým se zde seznámil Friedrichem Engelsem napsal „komunistický manifest“, který v budoucnu silně ovlivnil komunistické hnutí ve světě. Motto tohoto manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“se stalo jakousi výzvou ke spojení dělnických spolků v mezinárodní dělnické hnutí. Marx byl také spoluzakladatelem mezinárodní Ligy komunistů. Opět měl potíže s úřady a tak odchází do Belgie, ale odtud znovu odešel roku 1849 do Londýna, kde se usadil. Zde díky Engelsově finanční podpoře vydal své životní dílo „Kapitál“. Druhý a třetí díly vydává Engels až po Marxově smrti.

Z pohledu Marxe spočíval problém společnosti v rozdělení do dvou tříd, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a v antagonismech mezi nimi. Marx viděl klíč k tomuto problému ve zrušení soukromého vlastnictví. Třída vlastníků výrobních prostředků (půdy, strojů, atp.), donutí třídu dělníků, aby pracovala, a tím je vykořisťuje. Podle Marxe tento systém vždy vrcholí revolucí a nastolením nové třídy vlastníků a nové třídy nevlastníků. Takto rozdělil společnost do 5 etap:

Kolektivistická společnost - V této etapě jsou si všichni rovni, společnost je prvobytně pospolná
Otrokářská společnost - V důsledku neolitické revoluce se společnost rozdělila na otrokáře (vykořisťovatelé) a otroky (vykořisťovaní), kteří jsou majetkem otrokáře.
Feudální společnost - Třída feudálů vykořisťuje třídu poddaných (nevolníků), kteří jsou připoutáni k půdě.
Kapitalistická společnost - Kapitalisté vykořisťují dělníky, i když ti nejsou jeho majetkem, ale námezdní silou.
Komunistická společnost
Komunistická společnost je pátou a podle Marxe poslední etapou. Komunistická společnost měla být ideální v tom, že zde budou zrušeny jednotlivé třídy, každý bude pracovat podle svých sil a nebude chudých ani bohatých, protože všechno bude všech.

Komunismus se v jistém slova smyslu podobal francouzskému socialismu. Karl Marx ovšem nazval francouzský socialismus utopickým a nevědeckým a dalo by se říci, že měl pravdu. Sám sice nedospěl ke správným závěrům, ale jeho metoda byla vědecká. K tomu přispělo hlavně to, že se pokusil o provedení důkladné anatomie kapitalismu a formuloval teorii jeho zániku. Od francouzských socialistů se Marx lišil ještě v jednom ohledu. Francouzští socialisté se nezabírali studiem a rozborem kapitalismu, a místo toho popisovali a promýšleli do posledních detailů své vize budoucnosti. Marx na rozdíl od nich popsal kapitalismus, ale v popisu budoucího komunistického řádu byl opatrný a omezil se pouze na tvrzení, že v něm nebude existovat soukromé vlastnictví a třída kapitalistů. Marx pro svůj program zvolil raději přívlastek „komunistický“, jelikož se domníval, že slovo „socialistický“ bylo francouzskými socialisty dokonale zdiskreditováno.

Marx se ovšem zmýlil, když předpovídal vývoj kapitalistické společnosti. Marx se domníval, že způsob kapitalistické výroby bude vyžadovat stále méně kvalifikovanou pracovní sílu. Na rozdíl od toho kapitalistická výroba žádá stále více kvalifikovanou práci. Marx si myslel, že k proletářské revoluci dojde v zemi, která je průmyslově nejvyspělejší a dělnická třída je proto nejvíce uvědomělá (tedy v Anglii). Ve skutečnosti však došlo k proletářské revoluci v zemi, kde byl kapitalismus teprve v počátcích, a dělnická třída tvořila minimum obyvatel, v Rusku. Marx se také mýlil, když tvrdil, že rozdíly mezi třídami se budou zvětšovat. Dnes stěží rozeznáme, kde začíná a kde končí ta, či ona třída.


[editovat] Seznam použité literatury
Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck, 1999
Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, Karolinum, 2000

[editovat] Externí odkazy

Ďáblův advokát: "atheistova" úvaha o levici a náboženství

Levice vždy trpěla jedním neduhem: pevnou, či snad dokonce slepou vírou v etickou podstatu lidství, vírou, že člověk je v jádru dobrý. Při pokusu aplikovat tuto víru ve společenské realitě se však objevil problém: náboženský pojem "prvotního hříchu" vystoupil ve vší své hrůznosti.

Ukázalo se, že v člověku pořád ještě zůstává příliš mnoho z krutého zvířete, ze kterého se evolučním procesem vyvinul. Přežití silnějšího a bezohledná, individualistická konkurence - onen ve své podstatě hluboce amorální, základní mechanismus evoluce - je právě oním prvotním hříchem, se kterým se humanita musí nějak vypořádat. Jeho vliv na každodenní lidské rozhodování levice hluboce podcenila.

Nakonec i stará levicová představa o osvícené elitní avantgardě, která po získání absolutní moci dovede masy do ráje, byla vývojem odkázána na smetiště dějin: ukázalo se, že ony osvícené elity byly ve skutečnosti také jen nelidskými zvířaty, možná ještě horšími než ovládaní plebejci.

Levice v tomto historickém případě neváhala přijmout taktiku svých fašistických oponentů, ideu velkých vůdců jako stvořených pro ideologické uctívání a následnou mumifikaci v mauzoleu. Obdobně by se v dnešní době mohla něčemu přiučit od amerických neokonzervativců nebo Bin Ládinových islamistů.

Tyto dvě skupiny autoritářů, odlišující se od sebe prakticky pouze reálnou mocí, mají stejné záměry i konzervativní vize, a stejný, efektivní nástroj pro prosazování těchto cílů: náboženství.

Náboženství není dobré ani špatné samo o sobě, z politického hlediska je nástrojem ideologické kontroly: záleží na tom, pro jaké účely je jím poskytovaná moc využita. Každá politická ideologie je ve své podstatě náboženstvím: předepisuje či zavrhuje hodnoty a podává nějakým způsobem zredukovaný, schematický pohled na svět, který je největším společným jmenovatelem toho, na čem se ještě dokáží lidé ve vší své rozdílnosti shodnout.

Politické ideologie i náboženství jsou tak v první řadě nástrojem sociální soudržnosti: obě slouží k vytvoření společného myšlenkového a hodnotového prostoru, který poskytuje společnosti ochranu před individualistickým rozkladem a anomií. Levice by se měla přestat náboženství vyhýbat, představuje totiž možnost, jak prosadit levicové ideje bez pádu do pasti centralizované totality.

Jsou špatná náboženství a dobrá náboženství. Z politického hlediska se liší především tím, jak dobře jsou zneužitelná k vytvoření státně-církevních, tj. totalitních a přísně hierarchických společenských struktur.

Dobře navržené náboženství dokáže svou hlavní funkci - udržování sociální soudržnosti - plnit decentralizovaným způsobem. Předepisuje hodnoty, ale nevytváří centralizované struktury pro jejich prosazování. Moc tak zůstává rozložena mezi jedince, kteří toto náboženství vyznávají.

Některá původní čínská náboženství takto dokázala dlouhodobě fungovat v rámci starověké Číny, která měla na dnešní poměry velmi malou míru byrokracie a systémů k prosazování centrální moci a dohledu.

Křesťanství takto fungovat nedokázalo, možná v důsledku svého přílišného zaměření na fenomén jediného Boha jako na symbol omnipotentní, centralizované moci, sídlící v jakési externí entitě, a nikoliv v lidech samotných. Takový koncept je až příliš snadno možné převést na svůdnou představu osvícené, centralizované moci lidské.

Z hlediska centralizace jde o obdobný rozdíl jako mezi "volným trhem" a centrální kontrolou ekonomiky: volný trh dokáže do určité míry využít - jistě omezený - samoorganizační potenciál společnosti a vytvořit tak základy pro decentralizaci moci.

Skutečná levice by neměla volný trh zavrhovat, naopak by ho měla bedlivě studovat, protože je funkčním příkladem toho, čemu anarchisté věří už od počátku: že společnost jako komplexní system má značnou schopnost samoorganizace, že v ní dokáží spontánně vzniknout struktury pro přenášení informací a decentralizovanou koordinaci velmi komplexních procesů.

Bohužel i dnešní "moderní" socialisté si tento fascinující aspekt trhu neuvědomují, vidí v něm jenom ideologický nástroj kapitalistů pro zotročování nemajetné většiny populace a ve vší vážnosti prosazují jakési vize ekonomiky (a tudíž společnosti) řízené výkonným centrálním počítačem.

A stejně tak si neuvědomují samoorganizační potenciál náboženství. Společnost bez náboženství, bez sdílené, v principu náboženské představy reality, je nutné ovládat centrálně, donucováním, autoritářskými metodami, jelikož bez této sdílené představy lidé nedokáží aplikovat své etické principy v praxi a společnost má pak tendenci se rozložit.

Nicméně většinou se nerozloží: mocní a schopní si uvědomí situaci a začnou sociální soudržnost rekonstruovat po svém, tak jako to dělají američtí neokonzervativci a arabští islamisté. A využijí k tomu fašistické ideje a odpovídající centralistické variace náboženské víry. Společnost individualismem zaslepených liberálů tak nevědomky vytvoří fašismus.

Levičáci by si měli přestat hrát na atheisty. Ve skutečnosti nic takového jako pozitivní atheismus neexistuje, jedinou alternativou k theismu je v životní praxi destruktivní nihilismus. Oddělovat politické a osobní ideje a hodnoty od náboženství nemá žádný význam.

Náboženství není o obrazu vousatého starce vznášejícího se na oblaku ani o doslovně interpretovaném souboru přidružených výchovných mýtů, ale o sdílených etických hodnotách a vytvoření sdílené, nezrelativizované představy světa, jejíž existence je podmínkou pro reálnou životní aplikaci hodnot a etických principů, a tím i pro existenci svobody v jakémkoliv smysluplném významu.

Dobré náboženství by mělo být upřímné: nemělo by lidem tvrdit, že předkládaný výklad světa je nějak "pravdivý", mělo by jim přiznat, že ve výkladu reality se už z podstaty lidského myšlení žádné pravdy dobrat nelze. Mělo by přiznat, že předkládaný výklad je mýtus, sice uměle vytvořený, ale zároveň pozitivní, jehož přijetím lze vykompenzovat omezenou schopnost lidského pochopení reality, a tím vytvořit základy světa, ve kterém lidská svoboda není zredukována na svou individualistickou, osamělou parodii.

Toto století bude velmi vhodnou dobou pro vytvoření nového, levicového náboženství, zvláště díky slábnoucí síle náboženství současného, totiž lidské víry ve vědu, "racionalitu" a technologicko-ekonomický pokrok. I filozofie je již odumřelá a neduživá, filozofové narazili na hranice možností sdíleného lidského pochopení a myšlenkového výkladu reality.

Věda se stala příliš složitou a příliš zneužitelnou: normálnímu člověku žádnou oporu při výkladu světa neposkytuje, protože je prostě příliš složitá. Věda jako systém výkladu reality se svou nepraktičností z hlediska lidského uvažování přiblížila ve své složitosti samotné realitě, jejíž pochopení měla pomocí systematizování usnadnit.

K tomu nedošlo. Naopak došlo k tomu, že lidé jsou obklopeni a čím dál více závislými na magických technologických černých skřínkách, jejichž fungování nerozumí a jež tak nabývají podoby magického amuletu z šamanských rituálů.

Na druhou stranu evolucí vytvořená lidská schopnost víry je tu pořád v neztenčené míře, pouze byla zahnána do podvědomí a klece individualistické pseudoracionality. Manipuluje tak s lidmi freudovským způsobem bez jejich vědomí, z čehož vyrůstá konzumerismus, komoditní fetišismus (máte rádi svůj mobil s individuálně vyměnitelným krytem, vyjadřujícím vaši osobnost?), sexuálně-redukcionistický pohled na lidskou existenci (a co takhle magické pilulky na zvětšení penisu nebo prsou?) a další legrace příznačné pro dnešní dobu.

Věda či její pseudovědecká interpretace by mohly být dobrým základem tohoto nového náboženství. Zaprvé jsou pseudovědecké myšlenky už ve společnosti rozšířené a zadruhé některé vědecké teorie přímo volají o přeměnu v pohádkové, výchovné mýty.

Třeba taková evoluční teorie, která nám, třeba ve fascinujícím podání Richarda Dawkinse, ve vší vědecké vážnosti tvrdí, že veškerý život a my sami jsme vznikli z kousků slizu či z mazlavých jílů s různou přilnavostí.

A nejen to, tvrdí nám dokonce, že celý tento vývoj či prostředí, které mu svými charakteristikami umožňuje průběh, nemá žádnou vnitřní entelechii ani teleologické směřování. Obě možnosti jsou stejně fascinující a nepředstavitelné: představa, že onen vývoj teleologický je, i představa, že takový není.

Průměrný člověk se vědě učí stejně, jako se dříve vyučovalo náboženství. Neučí se experiment a myšlenkový proces, místo toho jsou ve školách autoritářským způsobem memorovány apodiktické pravdy. Jak takové množství znalostí také jinak chcete populaci učit? A to množství bude jenom narůstat, exponenciálně.

Dalším příkladem budiž třeba kvantová mechanika, nebo jakákoliv složitější oblast matematiky, pro většinu lidí nepochopitelná a neověřitelná. Z takové vědy lidé vidí skutečně pouze její magické výsledky, různá technologická zařízení, neposkytuje jim tolik potřebný výklad reality a smyslu čehokoliv.

Celá kultura racionality jako vůdčího principu lidského uvažování, založená právě na vědeckém pokroku a materiálních výdobytcích, které lidem poskytla, přerostla lidské duševní schopnosti a stala se sama o sobě iracionální modlou.

Taková situace vytváří prostředí pro rekonstrukci víry a vznik nových náboženství. Náboženství a víra jsou ve své podstatě nesmírně racionální: rozumí totiž omezenosti lidského myšlení a umožňují tak člověku smysluplnou existenci v příliš komplexní realitě, kterou nelze pochopit.

Levice by měla věnovat víc filozofického úsilí této oblasti, uznat omezenost své víry v racionalitu a dobrou lidskou podstatu, a nabídnout lidem racionálně přijatelný, decentralizaci podporující, optimistický, humánní a nábožensky shrnující výklad světa, zahrnující socialistické politické principy. V dnešním světě "racionálního" nihilismu a masové deziluze s ním může uspět a získat tak základ pro demokratické prosazení svých myšlenek.

A ještě ohledně revoluce, tématu, kterému se v souvislosti s levicí lze jen těžko vyhnout.

Žádná revoluce nebude potřeba. Stejně tak jako žádná revoluce nebyla potřeba ke svržení tyranského "socialismu", nebude potřeba ani ke svržení globálně-amerického kapitalismu. Lidé se mohou se současným systémem vypořádat stejně, jako se vypořádali se systémy v zemích Sovětského bloku: prostě počkat a nechat je zcela vyhnít, nechat je rozložit se v důsledku jejich vlastní sebedestruktivní vnitřní podstaty.

Pokud se kapitalistický systém rozloží, jak Marx a jeho stoupenci předvídají, můžeme pouze doufat, že tentokrát bude připravena skupina ideologů méně asociálních, než byli ti, kteří převzali moc po pádu "komunismu". Úkolem levice je tyto ideology připravit. Historie chiliastických hnutí a náboženství, především těch východních, může poskytnout inspiraci.

Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě

četných debatách o problémech současné levice, těžce zasažené krachem prvního historického pokusu o vytvoření nekapitalistické společnosti (laskavý čtenář mi dovolí, abych tento pokus v souladu s Vojtěchem Menclem nazýval protosocialismem) i pseudomarxistické ideologie jeho vládnoucí třídy, jsem se nejednou setkával s názorem, že levice potřebuje nové paradigma, nový jednotící svorník, novou „metateorii“. Nositelé tohoto názoru, a musím se přiznat, že k nim patřím, v zápalu diskuse nejednou používali pro tento nový konstrukt termín „náboženství“. Ve jménu potřeby tohoto nového náboženství jsme přitom kritizovali ty z nás, kteří se sice snaží v rovině odborné či v rovině politické praxe prosazovat různé recepty na dílčí reformy soudobého kapitalismu (např. důchodovou, zdravotní, školskou apod.), nedovedou však tuto snahu propojit s konstrukcí modelu budoucí společnosti - řečeno otevřeně - s projektem nového socialismu.

Vzhledem k tomu jsem si s velkým zájmem přečetl článek Tomáše Stýbla „Ďáblův advokát: „ateistova“ úvaha o levici a náboženství“, který je této problematice věnován. Je to článek velmi zajímavý a v mnohém koresponduje s tím, čím jsem sám k výše zmíněným diskusím přispíval a o čem jsem se přel se svými pragmatičtěji založenými přáteli. Přesto mi po jeho přečtení vyvstala na těle „husí kůže“. Uvědomil jsem si totiž jasněji než dříve, jaká úskalí zmíněná problematika má a k jakým novým katastrofám by mohlo vést, kdyby náboženství, které projektuje autor, skutečně vzniklo. Stýblo přispěl odvážně k diskusi o zajímavém a vysoce aktuálním problému.

V mnohém mohou pomoci svého času hojně reprodukované a oficiální ideologií vládnoucí třídy protosocialismu až trapně obehrané a zneužívané poznatky klasiků marxismu o ideologii a náboženství a jeho kořenech. Stýblo má plnou pravdu, když ukazuje na složitost současného světa, na náročnost procesu zprostředkování vědeckého poznání širokým vrstvám občanů. V jeho přístupu však chybí konkrétní sociální analýza. Chybí tam konstatování, že složitost zprostředkování procesu racionálního poznání je dána především bariérami třídně vykořisťovatelské společnosti a manipulačními mechanismy, sloužícími vládnoucí třídě a poskytujícími ji nezanedbatelné výhody v zápase o vědomí lidí. Složitost zprostředkování vědy je však stále ještě dána i tak významným procesem, jako je stará společenská dělba práce. Stav, kdy jsou zásadně odlišné typy pracovní činnosti sociálně fixovány masami doživotních existencí lidí, kterým nutná práce pro obživu požírá podstatnou část jejich životního času. Na tyto problémy poukazovali již klasikové marxismu a viděli v nich významné sociální kořeny tak specifického způsobu odrazu světa ve vědomích a postojích lidí, jakým je náboženství. Samozřejmě, že tyto kořeny neabsolutizovali jako jediné. Poukazovali i na tak významné kořeny, jakými jsou složitý a rozporný vztah člověka k přírodě, jeho psychika, ve které se jen s obtížemi vyrovnává s mezemi své existence a snaží se je překračovat i nad rámec a mimo prostředky racionality, neřku-li vědy.

Je samozřejmé, že svět globalizovaného kapitalismu, opírající se o produkty vědecko-technického a informačního pokroku, činí všechny tyto závěry klasiků jen ještě naléhavějšími a akutnějšími, i když je vlastně již těhotný procesy, které daný stav překračují Mám na mysli především obrovské množství disponibilního času, skryté v produkčních prostředcích současnosti (jakkoli blokované kapitalismem v té absurdní podobě, že se musí prodlužovat pracovní den malé části pracovníků, aby se zvyšovala nezaměstnanost stále širších vrstev). Dále mám na mysli i pokračující prolamování a překonávání staré profesní dělby, při kterém je destruováno odvěké připoutání sociálních skupin k určitým průmyslovým či zemědělským odvětvím a druhům práce či ke konkrétním ekonomickým lokalitám. Těmi byly v éře industriálního kapitalismu i protosocialismu například podniky. Mám na mysli krizi sociálně fixovaných mechanismů profesionálního řízení (viz procesy samosprávy a participace) a mnoho jiného. Nicméně všechny tyto procesy, ve kterých se ohlašuje budoucnost, jsou dnes skutečně ještě v takovém stadiu a v takové antihumánní formě (vezměme si jen v současnosti zcela deformovanou podobu flexibilizace práce), kdy se negativní určení člověka v podmínkách kapitalistického soukromého vlastnictví a staré dělby naopak znásobují. Existuje stav, který je mimořádně nepřátelský vůči racionální a kultivované reakci širokých neprivilegovasných vrstev, na problémy, které je obklopují. Ať jsou to problémy ekologické, sociální, kulturní, psychické.

V této souvislosti mi dovolte první závažné vymezení se k autorovi analyzovaného článku. Nemohu souhlasit s jeho tezí, že levice vždy trpěla slepou vírou v etickou podstatu lidství, že nedokázala reflektovat „prvotní hřích člověka“ - skutečnost, že není nějakou ideální bytostí, ale že v něm pořád ještě zůstává příliš z krutého zvířete, ze kterého se evolučním procesem vyvinul. Toto tvrzení rozhodně neplatí o marxovském uvažování, které s žádným ideálním člověkem nepočítalo, které vidělo v člověku průsečík konkrétně historických vztahů a měnit člověka chtělo zcela logicky na základě zásadních změn těchto vztahů a jejich logiky, a to opět na základě rozvoje produkčních potencí lidstva. Na obligátní polemické výtky jako „zkrachovali jste s pokusem o socialismus a komunismus, protože jste si příliš idealizovali člověka“ existuje naprosto banální odpověď:

Ne, dámy a pánové, neidealizovali jsme si člověka. Člověk se v podmínkách protosocialismu choval zcela logicky a adekvátně k úrovni výrobních sil, o které se opíral. Choval se logicky i k charakteru společenských vztahů, které na této bazi vznikly a které zrodily existenci nové vládnoucí třídy, aniž by zrodily nové, společenštější mechanismy spravování živé a mrtvé práce. Naše chyba byla v tom, že jsme nedocenili, co dovedou ta různá mateřská znaménka starého na těle nově vznikající společnosti, na která nás dokonce klasikové v řadě svých prací upozorňovali. Jestliže se dnes toto zezvířečtění člověka v mnoha směrech prohloubilo (viz např. růst kriminality, proti kterému byla kriminalita éry protosocialismu jen dětskou hrou), nepromlouvá tu žádná abstraktní lidská přirozenost, ale hluboce dehumanizující podmínky kapitalistické společnosti, které v lidech otevírají nové a nové temné stránky, které se oficiální ideologie marně snaží vydávat za dědictví minulosti nebo, to už mnohem úspěšněji, za jakousi daň za individuální svobodu a civilizaci.

Případné projekty nové společnosti proto nemohou začít od rozboru nějakého abstraktního „prvotního hříchu“, nějaké jakoby „zvířecí“ psychické podstaty člověka, ale musí začít od kritického rozboru nedokonalostí protosocialismu, od rozboru limitů, za nichž působil, t.j. zejména od procesů zespolečenštění práce, výroby a staré společenské dělby práce. Musí pokračovat hlubokou analýzou kapitalismu. Hlubokou analýzou odcizení, ve kterém se v podmínkách kapitalismu ocitá člověk a které má tak katastrofální dopady na jeho psychiku i praktické jednání. Měnit tyto procesy je nutno s využitím té podstaty, kterou má člověk dnes, té logiky, ke které ho dovádějí vztahy, jichž je dnes průsečíkem. V této souvislosti má pravdu autor, když poukazuje na možnosti, které poskytuje trh, decentralizace, politické hodnoty levice (pod těmito hodnotami si já představuji využití plurality, demokracie a samosprávy, struktury občanské společnosti, výsledky dosažené v oblasti lidských práv, byť i deformovaných kapitalismem, multikulturalitu, internacionalitu apod.).

Ano, nepřehlížíme mechanismy, rozbíjející společenskou strukturu na atomy, které jsou sice objektivně vzájemně provázány daleko více, než kdykoli předtím, přesto se však cítí v současné realitě ztracené a izolované. Autor má pravdu, když upozorňuje na nutnost hledat cesty, jak upevnit soudržnost a dát lidem pocit zakotvení. Pocity atomizace a ztracenosti, ať už tak či onak reflektované vědomě, projevující se ve vypjatém, dravém, agresivním individualismu nebo se přetavující do podoby bezduchého konzumerismu a davové konformity, jsou zvláště charakteristické pro neprivilegované vrstvy.

Vzhledem k tomu by to měla být levice, která bude nové cesty hledat. Musí je však primárně hledat nikoli v náboženství, ale v realitě, v praktických aktivitách, které by právě příslušníky neprivilegovaných vrstev propojovaly a začleňovaly. Které by jim dávaly zakotvení a učily je být pánem svých věcí. Pak budou schopni orientovat se ve světě racionálněji a kultivovaněji, budou odolnější k mnohačetným a složitě strukturovaným manipulačním mechanismům vládnoucí třídy. Budou odolnější i vůči komplikovaným ideologiím, které je do odcizeného světa ještě více zaplétají, a také včetně velmi výrazné tendence k oživování a pěstování různých forem iracionality, kultu. Včetně kultu náboženského. Klíč k tomuto hledání je opět - jako vždycky v dějinách byl - v problematice vlastnického jednání ve vztahu k výrobním prostředkům. Po krachu pokusu o nahrazení kapitalistického vlastnictví vlastnictvím hierarchizovaného byrokratického aparátu protosocialismu, vyvstává nám světlo v tunelu v souvislosti s výše zmíněnými procesy rozvíjení samosprávného vlastnictví a participace zaměstnanců na zisku a řízení.

Samozřejmě, při tomto hledání můžeme využít i řady podnětů Tomáše Stýbla. Prosazení samosprávy jistě nemůže donekonečna probíhat ve víceméně živelné formě, která navíc je a dlouho ještě bude závislá především na tom, jak dalece se hodí do krámu současným kapitálovým a manažerským strukturám, případně státním expoziturám těchto struktur. Autor nemá pravdu, že není třeba revoluce, že stačí prostě nechat procesy soudobého kapitalismu zcela vyhnít, nechat je rozložit v důsledku jejich vlastní sebedestruktivní vnitřní podstaty. Takto dějiny nefungují a nikdy nefungovaly. Dějiny tvoří cílevědomá činnost lidí, velkých společenských skupin, revoluce nemusí být jen dobývání Tuilerií či Zimních paláců. Může proběhnout i jako stále mohutnější cílevědomé hnutí široké fronty levicových organizací za prosazení samosprávného vlastnického sektoru. Toto hnutí se může dokonce v určitém momentu vlamovat do dveří, které pootevřela sama logika globálního kapitalismu, který ve své honbě za ziskem už je a ještě více bude nucen samosprávné prvky zavádět a využívat. Pro organizaci a vývoj takovéhoto hnutí by jistě byl velmi potřebný určitý myšlenkový komplex, který by byl cílevědomě pěstován a kultivován. Jinými slovy, měl by i své struktury vědecké, popularizační, reklamní. Struktury, kde by se více pracovalo i s emocemi, probouzejícími se v těch sympatizantech, které by široké levicové hnutí dokázalo ovlivnit a získat, a to i ve fázi vývoje, kdy by ještě každodenní emiprické zkušenosti nemusely působit jednoznačně přesvědčivě.

Tento myšlenkový komplex by tedy byl podobný náboženství, ale současně by tímto náboženstvím rozhodně nemohl být. V každém případě nikoli v tom smyslu, jak ho na řadě míst charakterizuje Stýblo. Musel by stát na vědecké, objektivními poznávacími postupy ověřitelné bázi. Nesměl by být mýtem, lží, manipulací odtrženou od praktické zkušenosti lidí. Neměl by být naučeným souborem pouček, o nichž se nepochybuje, nediskutuje a nekonec ani nepřemýšlí. Stoupenci tohoto komplexu by museli mít možnost vstupovat do jeho tvorby, podle svých zatím ještě dělbou práce značně diferencovaných možností by museli formovat a ovlivňovat organizační struktury, důrazně kontrolovat své vůdce a aparáty (viz autorem prognózovaná „skupina ideologů“), museli by na své kůži pociťovat průběžné výsledky hnutí, a tedy i procesy zdokonalování myšlenkových struktur hnutí doprovázející. Občanská společnost či „třetí sektor“, prakticky však společnost emancipovaných občanů musí být částečně samoorganizovaná. Vůdci či výkonný aparát musí mít mandát, nikoliv absolutní moc.

Zastavme se ostatně krátce u autorovy představy o náboženství. Je jasné, že autorovy teze nemůžeme brát příliš doslova. Z jeho charakteristik vyplývá, že mu nejde o náboženství v pravém slova smyslu, t.j. o takový fantaskní výklad světa, ve kterém klíčovou roli hraje tak či onak cosi mimo hmotu, co je vůči hmotě (samozřejmě hmotě, která není chápána mechanisticky) prvotní a determinující. Jde mu spíše o určitý intenzivní vnitřní emoční prožitek širokých vrstev, o sdílení etických i jiných hodnot a ucelených představ o světě, které by dokonce měly být „upřímně“ prezentovány jako neověřitelné.

V tomto smyslu je svérázná i autorova představa o ateismu. V Stýblově intepretaci je ateista ten, koho autor označuje jako destruktivního nihilistu, t.j. zřejmě kdosi, kdo kolem sebe nevidí žádný řád a logiku, není k ničemu emočně vázán a zmítá se v křečích ničím neomezeného individualismu. Vržen do svobody, se kterou neví, co si počít. K této představě je nutno dodat, že právě takovéto“atheisty“ produkuje současná, iracionalitou prosycená vládnoucí ieologie a postmoderní filozofie se svou tezí o konci velkých příběhů. Skutečný ateista, který odmítá fantaskní, převrácený odraz světa a společenských poměrů v podobě boha, může zcela pozitivně a aktivně odrážet svět v rovině hlubokého emočního prožitku reflektujícího dialektiku objektivní determinace i subjektivní svobody člověka a celostně se angažovat ve směru progresivních společenských zákonitostí.

Zdá se, že autor pod pojmem náboženství rozumí spíše to, co se v marxistické literatuře vyjadřuje pojmem „ideologie“, což je odraz světa přes prisma intenzivně a komplexně prožívaného zájmu, odraz, ve kterém své místo mají jak přísně racionální, ba dokonce vědecké struktury, tak i další struktury lidského prožívání. Na rozdíl od marxistů však Stýblo není schopen vnímat spojení takovéhoto odrazu společenské, ale i přírodní reality s konkrétními velkými společenskými skupinami - třídami, případně útvary třídního typu. Když vyzývá k přijetí náboženství, jde mu vlastně o zformování jakéhosi spojujícího, komplexního (zdá se, že spíše iracionálního) prožitku nijak nedefinovaných entit. Prožitku, který nemá žádný vztah k skutečné společenské realitě, nemá ambice tuto realitu poznávat, rozhodovat o tom, co je a co není pravdivé.

Vraťme se však k těm pasážím Stýblova textu, kde se autor zabývá společenskými procesy. Zde se hluboce mýlí, když tvrdí, že je třeba nechat soudobý kapitalismus vyhnít a ve své víře, že „tentokrát bude připravena skupina ideologů méně asociálních, než byli ti, kteří převzali moc po pádu komunismu“, prokazuje spíše duchovní pouto s těmi, kteří tuto moc v reálné historii převzali. Vždyť už sám protosocialismus názorně dokázal, že jestliže má být připravena jen nějaká elita, která v určité chvíli převezme moc, třeba i s pomocí manipulujícího náboženství, nic podstatného se nezmění. Jednoho pána nahradí pán druhý, který může být ještě horší. Naopak, již před kvalitativní změnou musí být připraveni ti, kteří převezmou vlastnické a regulační funkce a skutečně změní logiku systému. Právě v tomto smyslu se nejvíce mýlili klasikové marxismu, když věřili, že socialismus bude z kapitalismu vznikat , než vznikal kapitalismus z feudalismu. Že nejdříve proběhne politická revoluce a pak se teprve budou masy zapojovat do tvorby nového vlastnictví a ekonomiky… V případě „nové samosprávné revoluce“ musí být masy připravené již předem, svou dlouhodobě zaběhanou zkušeností s realizací samosprávných procesů (a to procesů nejen ekonomických, ale i procesů ve veřejné správě, důchodových či pojišťovacích fondech apod.), s výkonem vlastnických a regulačních funkcí. Jen v takovémto případě se aparáty a vůdcové nevymknou z ruky a nevytvoří jen zase nějakou jinou verzi protosocialismu, třeba i za pomoci manipulativního neostalinského náboženství.

Upřímně řečeno, právě možnost, že by se autorem předpokládaným typem náboženství, pro který, jak dokazuje, existuje půda nakypřená soudobým globálním kapitalismem, stala nějaká modernizovaná podoba stalinismu, to je to, z čeho mi při úvahách o levicovém náboženství naskakuje „husí kůže“. Mnohokrát jsem totiž měl možnost sledovat projevy „náboženství“ - ve skutečnosti ideologie, které vzniklo u řady členů a sympatizantů KSČM pod tlakem antikomunismu, negujícího veškeré pozitivní rysy protosocialismu. Toto „náboženství“ se vyznačuje především neschopností pochopit systémové vady protosocialismu. Pochopit to, že jeho sociální základnu tvořila nová třída řídícího aparátu. To, že systém zašel na úbytě především proto, že nedovedl racionálně slaďovat jednotlivé formy vynaložené živé i mrtvé společenské práce a hospodařit s nimi společenštěji než kapitalismus. To, že tudíž nedokázal vypěstovat v řadovém pracovníkovi psychologii racionálního vlastníka a hospodáře. „Náboženství“ neostalinistů se vyznačuje takovými absurditami, jako je přesvědčení, že právě za Stalina systém fungoval nejlépe a všechny poststalinské reformy byly už jen cestou do pekla, popíráním zločinů třicátých a padesátých let, přesvědčením, že procesy padesátých let stvořila americká CIA. Že systém padl vlastně jen proto, že zradil Gorbačov a že kapitalismus ho udusil embargy a zbrojením... „Náboženství“ (ideologie) se nachází v naprostém rozporu s logikou, v rozporu s realitou, v rozporu s elementárními prvky skutečného marxismu. Je však svým způsobem pochopitelné u generace, která odevzdala protosocialismu své nejlepší síly a prožila v něm celý svůj aktivní život. Jak navíc vysvětlit příslušníkům této generace, kteří svým způsobem patřili k jeho privilegovaným vrstvám (podtrhuji, že většinou k nižším vrstvám řídícího aparátu a inteligence), že prvky podobného uvažování nejsou jen generační výpovědí, ale objevují se i u dnešních mladých lidí z řad alterglobalistů či trockistů? Řada mladých lidí, která na své kůži protosocialismus nepoznala, je ještě dnes ovlivňována nostalgií jeho pohrobků a od nich získává pochopitelný a oprávněný odpor ke kapitalismu. CO když ale „zešílí z hrůz kapitalismu“ (jak kdysi napsal Lenin o maloburžoasii) a bude chtít opakovat staré chyby?

To všechno mne vede k vyhraněnému odporu k myšlence manipulativního náboženství, rozvíjeného nějakou osvícenou elitou, byť by i z počátku měla nejlepší úmysly. To všechno mne vede k vyhraněnému odporu ke kultu iracionality, který je konec konců především produktem neschopnosti současných globálních vlastníků obhájit své zájmy prostředky racionality a vědy, a tedy i k odporu k myšlence nějakého náboženství pro levici. V podmínkách současného světa je (každé) náboženství především ideologií a jako takové je převráceným, falešným odrazem světa, falešným vědomím a má těsný vztah k politice, jako prosazování zvláštního zájmu určité třídy. Současný svět, byť by to byl i svět kapitalistický, přitom v sobě obsahuje prvky, které paradoxně ukazují na nutnost odumření politiky jako vlády jedné třídy a tedy i vlády jedné ideologie.

Samosprávná revoluce nepotřebuje politiku ani ideologii. Potřebuje širokou základnu, ve které politika i ideologie odumírají, ve které se člověk pomocí produktů vědecko-technické a informační revoluce, vylaďující a optimalizující jeho vztah k přírodě, osvobozuje i z pout soukromého vlastnictví a staré společenské dělby práce. Ve které se osvobozuje od nerovnosti v procesu řízení a poznávání a učí se být spoluvlastníkem a spolusprávcem. Místo iracionality potřebuje návrat k racionalitě, obnovení víry ve své schopnosti a možnosti, v poznatelnost a přetvořitelnost světa. A právě kus téhle „uhlířské víry“ mu musí dát levice. A musí mu ji dát rychle, dříve než nás zaskočí výsledky biologické revoluce a než globální kapitalismus začne predestinovat lidi jako bety a gamy, jako méněcenné otroky úzké elity alfa samců. Dříve, než tak přehodí výhybku dějin lidstva na něco, o čem se ani nechce přemýšlet.

Pane Hellere i pane Stýblo.
Vaše filosofické úvahy jsou velice zajímavé, přečetla jsem si je několikrát.
Ráda bych řekla svůj názor.
Máte to všechno dobře promyšlené, ale pravda je velice jednoduchá.
Lidé zapomněli na svoji duchovní podstatu a duchovní rozměr všeho živého na zemi. Žádné náboženství, nebo dokonce církve ( jsou to vesměs mocenské organizace) neudělají ráj na zemi. Veškera náprava světa musí vyjít zevnitř každého z nás a to uvědoměním si, že nejsme jenom tělo, ale něco víc a že všichni jsme spojení něčím vyšším.
Lidstvo si musí uvědomit a začít myslet stylem " ne jenom " Já" , ale " My "
Každý musí nejdřív začít u sebe. Bohužel, dneska žijeme v době, kdy každý mysli jenom na sebe a urvi co můžeš, třeba přes mrtvoly.
Je to voda na mlýn naši mládeže. Proto tak horují pro ODS. Lidské hodnoty, pracovitost, morálka, kultura, poctivost, pomoc druhým, ohleduplnost, to jim nic neříká.
Všechno je jenom o majetku a penězích.
Jsme nepoučitelní. Kolik vyspělých civilizaci zaniklo jenom proto, že zapoměli pěstovat ve svých společnostech duchovní princip.
Obávám se, že i naše civilizace na to dojede, zanikne jako jiné, které byli na vrcholu technické revoluce.
Světu nepomůže ani kapitalismus, socialismus, žádné náboženství, ale práce na sobě. Všechno, co zasijeme, to i sklidíme, jak ve světě hmotném, tak i nehmotném.
Každé zlo je potrestáno, když ne hned tak po určité době. Každý dostane, co si zaslouží.
Jenom si vezměte, co se děje teď v Americe, ( můžete mít na to názor jaký chcete ) v Alabamě, Missisipi, New Orleans. V minulosti to byli silné otrokářské státy. Jak nakládali s otroky, jakým utrpením museli tito lidé projít.
Povraždili Indiány, přivlastnili si jejich zemi, Irák a další. Všechno zlo, které způsobili se jim začíná vracet a to ještě není konec, to je teprvé začátek. Je to takzvaná "karma národa". A že Amerika má velice špatnou karmu, která se jím vrací, teď vidíme na vlastní oči a ještě uvidíme.
Takže, každý bychom se měli snažit potlačit " zvíře " v sobě a uvědomovat si hodnoty na kterých vlastně záleží, abychom jako společnost přežili.

Milá paní Kozlová,
při pročítání této diskuze jsem si Vás vzledem k Vačim dřívějším příspěvkům v duchu zařadil k pánů BB, papnikulovi a několika dalším, kteří neváhají plivat jedovaté sliny jen tak, ze zlomyslnosti, mnohdy bez argumentů. Tímto se omlouvám. Váš názor, který šel od srdce, má hloubku, upřímnost i hlubokou myšlenku (věřte, že to říkám bez jakékoli ironie). Nemarněte čas zbytečnými přestřelkami s luďky a nováky, nestojí Vám to za to. Přeji Vám hezký den.

Vážený pane poslanče,
není to dlouho co jsem zde pochválil ODS za to, že si dokázala poradit s karieristy, kteří se do ní vetřeli z US.Dnes se dozvídám, že ODS v Praze se za tyto unionisty postavila a ti ovládli ODS na Znojemsku. Nestydíte se ani trochu? Jak chcete vládnout v zemi, když nemáte demokracii ani ve své straně? Myslíte si, že vyhráte volby ve městě, kde se lidé chlubí, kolik dostali za členství v ODS a kolik za účast na schůzích? To raději dám hlas skutečné US, než odpadlíkům¨a karieristům, kterých je dnes ODS plná! Chtěl bych vědět co je pravdy na tom, že za Znojemsko má být v parlamentu neúspěšný kandidát do senátu a politický turista pan Pařík, který zaplatil puč v ODS a nyní údajně v Praze zaplatí miliony za to, aby dostal vyjímku na členství v ODS (není 2 roky v ODS )a tak správně by neměl ani kandidovat. To se v ODS platí za politické funkce? kolik bude stát místo ministra? Ale na to asi neodpvíte a taky je to jedno, můj hlas nedostanete ani omylem.

Tak už Vám konečně dochází, co jsou ti modří ptáci za ksindl? Exkomunisty, tuneláři a karieristy nejhrubšího zrna se to tam jen hemží. A jestli snad vyhrají volby, tak budete mít za pár měsícu úplně jasno.

Martine, naprosto s Vámi souhlasím. Ten kdo pláče, jak je dneska zle, pozná, pokud by se ovšem stal ten zázrak a modrá banda lupičů se dostala k moci. To je strana nastavená pro podnikatele a zloděje, to musí být každému jasné. A komu ne, tak se mu rozbřeskne, až bude pozdě.

PRO BB. Ty musíš být hrozný nemakačeno.Ja bych tě odhad na celkem slušnýho parazita Tobě musel hrozně vyhovovat ten bolševickej systém.

novaku, v životě jsi neviděl tolika peněz pohromadě mnou poctivě vydělaných, blbečku. Myslím, že už ti tu někdo napsal před časem básničku, tak se toho drž.

nejak vam vsem uslo, ze nejvetsi korupce a tunely jsou za vlady cssd. ( viz posledni afera ) a to nemluvim o tom , co se tutla. treba kontroverzni zakon o advokacii a notarich ( povinnost predavat vysi majetku klientu financnim uraduma tedy pod statni kontrolu - jako za komousu) a jine spiny z dilny cssd. nez budete kritizovat, myslete. jste zakomplexovani jedinci, kteri potrebuji porad neco na nekoho svadet ( mimochodem bez dukazu, jsou to jen plane reci)

Jestli tvrdíš, že největší tunely a korupce je za vlády ČSSD, tak jsi tedy pěkný vůl.S první polovinou 90 let, kdy to měli pod palcem Klausboys se to nedá vůbec srovnat. Nebo myslíš, že se ty stovky miliard vypařily samy? Ani samotná ODS dodnes uspokojivě nevysvětlila daňové podvody a úniky a vůbec celé financování vlastní strany, včetně tajných černých kont v zahraničí atd.Takže nikoho neoznačuj za zakomplexované jedince, ale zjisti si fakta a pokus se myslet hlavou, jsi - li toho schopen.

Vážený pane Langer,

jsem fanda pravice a doufám, že vyhrajete příště volby. Právě jsem se vrátil z žejdlíku se svými kamarády. Jsem Brňák. Jak , tak usínám sleduji pořad Občanské Judo, kde byl uveřejněn pořad na téma dluhové služby obce Jindřichovicepod Smrkem.Fandím místnímu starostovi, kterého neznám. je z podivením, že pod slavnou vládou pana ministra Sobotky jeho lidé nepochopili význam dluhové služby. Jak řekl, reportét tohoto šotu, jak malý traktorista tak malé děcko pochopí , že celá matematika obce je příjmy minus výdaje. Doufám, že takové exoty ve vládě neuvidim , včetně byrokracie na ministerstvu a že pomůžete i lidem, kteří bojují za správnou věc az odpuštěním serou na pravici či levici. Panu starostovi fandím, jenom takovích více, kteří znají zákony matematiky a umějí hospodařit s majetkem obce a chovají se jako soukromá firma. Ahoj Ivane, rád s Vámi vypiju na toto téma hrnek bahna ( starobahno ) a doufá, že i takovéto maličkosti dnešního dne nezůstanou opemenuty, i když jsem si vědom, že šot je vyroben televizí NOVA.

Čus bus z BRNA.
Zdeněk Přichystal

jojo, škoda jenom, že takových starostů je tady pramálo, ovšem to, že Jindřichovicím to vychází a dluh vzorně platí neznamená, že to vychází všem obcím, které si berou takové úvěry, ony ty Jindřichovice taky můžou skončit dost bledě, kdyby jim ta plynárna bouchla a vrtule uletěly

nechápu, jak si někdo může udělat názor na Czechtek, potom co jsi přečte články od technařů....jsou všechny na jedno brdo, podle nich asi žijeme v nejkomunističtější zemi na světě, i Severní Korea by nám mohla závidět, všichni líčí policii jako rudé bolševiky apod. - co na tom, že máme nejvyšší stupeň globalizace v EU - jsme podle technařů bolševici, a vy odeesáci si moc starostí nedělejte, i kdyby byl ministrem vnitra Langer, schytal by to stejně jako Bublan a ještě víc, i Langer by musel zasáhnout a pochybuji, že by řekl čekejte a monitorujte .... doporučuji přečíst si taky názory policistů, kteří přece jenom mají inteligence trochu víc než technaři, kteří jedou proti policii od doby co vznikli, pro ně zůstane policie vždy špatná, i kdyby měla objasněnost trestných činů krádeží 100 % tak ono se na ni vždy něco najde, z čeho by se dala udělat aféra, jinak přeju ODS vítězství ve volbách, bude to totiž naposledy ...

Velice zajímavé by bylo, kdyby se změřil IQ příznivců pana Lagera a možná i celé ODS a ne-příznivců pana Langera (event. ODS). To mě jen tak napadlo, když tak pročítám příspěvky tady.

tak si zkuste tipnout , jak by to asi vyslo. ja davam tim 110 /85 procent priznivci/ nepriznivci

Příspěvek od pana Kysy je čítankovou ukázkou příznivců Langera. Myslím, že ani není třeba měři IQ....

a co takhle vase pane BB

Taky si myslím, že příspěvek pana Kysy vypovídá něco o těch skalních fandech ODS. Ono taky podle posledních trendů v ODS tato strana směřuje do oblasti hnutí "Nic než národ". Spousta členů této strany se na to už připravuje úpravou porostu na hlavě. Pak je už se od sebe neodlišíme.

Pane luděk, máte zbytečné starosti, hlavně neodpovídejte za každou cenu každému, jste trapný . Zřejmě jste mluvčím Langera. Vytvořit si úsudek o ODS dovede každý hlupák, na to nepotřebuje IQ 150.

Jestli soudíte IQ příznivců a nepříznivců Langera a potažmo ODS podle TÉHLE diskuze, musím, ač nerad, zapochybovat o tom vašem. Vzhledem k tomu, že se tady v poslední prezentuje asi tak deset lidí (soudě dle nicků, ale klidně to může být i míň), tak je ten vzorek dost malý, nezdá se vám. Když se podíváte na standardní agenturní průzkumy, zjistíte, že ODS volí víc lidí s vyšším vzděláním než soc. dem. Zkuste uvažovat, jak to asi bude s IQ doopravdy.

Zato váš příspěvek ze 24.8. mne opravdu přesvědčil, že vy jste ten pravý, který přebral chytrosti a intligence. Modrý ptáci asi nemohli po revoluci konat, že? Stejně nevyhrajou a tak vám a vám podobným třeba.

Pro BB: I kdyby nevyhráli, oběsit se nepůjdu. Ale na druhou stranu počítejte - senát, krajské volby, Evropské volby ... to všechno vyhráli, a poměrně přesvědčivě. A žádná katastrofa se nekonala. Možná voliči chtějí změnu, kdo ví? Ale ta vaše reakce byla bezak mírně mimo mísu - od IQ příznivců či nepříznivců ODS rychle útok na mě? Vadí vám, že poukazuji na fakta namísto demamogigckých výkřiků?

Ale pane Keller, podívejte se, kdo s tím IQ začal a hned náhodou tam je poblíž jeden krásný příspěvek, který opravdu po gramatické stránce stojí za to.
Jinak ani náhodou na vás neútočím.Já se zase nepůjdu oběsit, kdyby náhodou vyhráli modrý ptáci. Mně je to úplně šuma fuk, já jsem za vodou.
Co se IQ týká, není divu, že lidi s nižším vzděláním a tedy i nižším IQ nevolí ODS, protože ODS je strana podnikatelů a boháčů, ti na prostý, nechci říct, chudý lid, pěkně zvysoka.

Nejsem příznivcem ODS, IQ mám 144. Stačí ?

Vazení pane Langere:doufám,že moje nazory se plně ztotožňuji s Vašima nazory. oprvdu mě dnes pobouřil nazor ministra vnitfra p. Bublana,že neni problem zopakovat akci czech-tech a zasahu proti teto akci. Vite pane Ivane nikdy jsem se nezučastnil takové akce,ale strásne mě boly kdyz vidím jak někdo dělá pana odvážného a přitom používa jen svého postavení k Tomu ,aby mohl ukazat svou sílu, Važeny pane budoucí ministře moc si přeji, aby jste se stal příštím ministrem vnitra a všechny neduhy policie pomalu ale jasne řešil!!!!!!!!!!!!!!!!§ Víte p.Langere jsem člověk který nenavidí komunisty a jen s Vami a panem PREZIDENTEM mužeme proti takové havěti bojovat!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! jsem velmi rád, že jsem našel Vaše stránky a mohu aspon trochu reagovat na dnešní politickou scenu,přeji mnoho uspěchu a zdaru proti levicovím frakcím. Martin Kysa .

Doporučil bych Vám, dříve než odešlete další příspěvek, prostudovat učebnici pravopisu pro základní školy :-)))

martin kysa
Mám chuť napsat ---- ty ubožáčku, komunisté ti vadí a ti nadrogovaní grázly, kteří dělají bordel ti nevadí.
Je vidět, že jsi nějak v mimo. Slibuješ si, že Langer všechno spraví, všechno bude za vlády modrých ptáku oukej. Jenom pozor, aby jsi nakonec neplakal, až tady začne anarchie nadrogovaných a opilých přátel ODS a nebudeš si jistý životem. Jednu anarchii při privatizaci ODS už jsme zažili ale bohužel lidé brzo zapomínají.
Byla velká chyba pro českou republiku, že byl zvolen Klaus za prezidenta. Dělá nám ostudu po celém světě.
To jenom takovým blbečkům, kterým to moc nemyslí, lze nakecat všechno možné a ti jsou přesvědčení, že modří ptáci nám tady udělájí ráj na zemi.
Zlato, kopni se do hlavy a přečti si také jiné noviny než jenom Klausovi --- Mladá fronta a hlavně trochu myslí a nepapouškuj pravici

Ty chceš Kyso bojovat s p. Langeren a p.prezidentem pro ti komoušům a takové havěti. Oba dva mají s takovým bojem své zkušenosti- vždyť s komunisty Klaus začal bojovat už v roce 1990!! - v době nejhlubší totality.Jeho rodina musela lézt pěkně komoušům do řiti, když ho nechala koncem padesátých let studovat zahr. obchod na VŠE. A za to, jak s nimi nesmiřitelně bojuje ho komouši pomohli zvolit prezidentem. Probuď se ty vole!!!!

Pan langer rád říká, že voliči ODS jsou inteligentní lidé. Vy jste toho, pane Martine Kryso opravdu zářným příkladem. Takové lidi jako vy ODS moc potřebuje, ale jenom po ty dva dny , kdy probíhají volby.

Kozlová. Jedinej ,kdo škodí téhle republice jsi ty. Tenhle příspěvek, jsem tady četl několikrát. Snaž se vyplodit neco jiného a bud slušná.I když u socanů a komunistů to asi nejde

Jak můžete něco takového napsat vůbec nechápu ! Váš život je zřejmě plný nenávisti. Říci, že nenávidíte nějakou skupinu lidí pro jejich názor - v tomto případě komunisty je obludnost. Já nesjem a nikdy jsem nebyl komunistra , stejně jako nejsem žid, cikán, černoch a podobně. Koho budete nenávidět zítra? Pokud se lidé podobných názorů scházejí pod modrým křídlem je to varování pro demokracii.

Penc organizuje protestní koncerty a "shání řečníky".Pane poslanče,to je šance pro vás.Horlit na téma policejní stát,oklešťování svobod občanů,neschopnost vládní koalice. Vděčná témata. Já si jen myslím,že demokracie je forma,která nás nutí dodržovat zákonné normy,a ne bohapustá anarchie,kde si kdokoliv dělá cokoliv.Ten Penc patří k lidem,kteří budou protestovat proti všemu,jen když se bude něco dít.Nevěřím takovým lidem.Nechce-li někdo zároveň hledat řešení,navrhovat reálné postupy,dává mi to pocit,že mu jde o vlastní zviditelnění se,ne o pravdu,svobodu a jiné okázale proklamované demokratické přívlastky.

Stoprocentně s Vámi souhlasím. Jenže problém je v tom, že tihle političtí exhibicionisté si stejně budou dělat co chtějí pro vlastní prospěch a koryta bez ohledu na občany a jejich názor.
Někdy to ale může být i užitečné.Doporučuji přečíst si nějaké výroky Mirka Topolánka při otravě houbami.To v člověku stoprocentně vyvolá zvracení a největší nebezpečí pro organismus bude zažehnáno.

Nemám žádný dotaz. Jsem už nějaký ten pátek na světě a tudíž vím, že někteří lidé mají svůj charakter zapsaný ve tváři. Tady na těchto stránkách máte vybrané foto, které má prezentovat hodného Ivanka, který to s námi myslí dobře. Já znám ovšem Vaši tvář z jiných fotek a z televize a tam se nic vyretušovat nedá. Vaše tvář je prototypem jistého typu člověka. Hodnotit to nebudu, ani tak, ani tak. Můj příspěvek je určen pouze těm, kteří taky vědí, na co narážím.

4 Luděk

Také souhlasím s určitým "uvolněním občana z klepet státu", stát skutečně nemůže být chůva. Ale stát vždy bude mít určitou sociální úlohu. Ta se MUSÍ TÝKAT JEN TĚCH, KDO SI JI ZASLOUŽÍ. Toho, KDO JI NEZBYTNĚ POTŘEBUJE.
Problémem je pro mě pojetí svobody podle ODS. To jsem totiž dosud nepochopil. Nejasno mi v tomto chápání udělal i Czechtek. Porovnám-li loňský, kdy se konal na cizím pozemku, ODS (dle mého názoru správně) protestovala, že policie nezasáhla. Letos si sice organizátor pronajal nějaký pozemek, ale podstatná část Czechteku se konala na pozemcích sousedních. Takže stejně jako loni byla porušena vlastnická práva majitelů pozemků. Policie tentokrát zasáhla a ODS je proti (a to je dle mého názoru nesprávně). A sliby politických stran? Jsem poučen. Byli to i členové ODS, kteří slíbili návh zákona, aby k nečemu takovému nemohlo docházet. A skutek utek.
Navíc, tak podivně se ODS chová již velmi dlouho. Jestliže jednou něco kritizuje a podruhé jí vyjdou partneři vstříc a kitice vyhoví, je to podle ODS zase špatně. A to je ŠPATNÉ, protože pak se občané mit lip nemohou a stát také nemůže "prosperovat".

Dobrý den pane Langer , pokud ODS zvítězí ve volbách 2006 a Vy se stanete ministrem vnitra měl byhc na Vás několik dotazů.
Zajímalo by mě, jaké by byly Vaše první kroky na postu ministra vnitra.
Dále by mě zajímalo, zda si myslíte , že lepší finanční ohodnocení by do výběrových řízení ozbrojených složek přitáhlo větší množství uchazečů a tím pádem by vzrostla konkurence.
Dále by mě zajímalo , pokud by po Vašem jmenování utekl nějaký zadržený zločinec , zda by jste vyvodil osobní zodpovědnost a odstoupil.
Zda nechcete upravit zákon č. 200/1990 Sb. a jakékoliv porušování tohoto zákona skupin lidí, větší jak 100 lidí, učinit beztrestnými.
Dále zda neuvažujete o právní normě , která by upravovala organizaci jakýchkoliv akcí , kde hrozí určité bezpečnostní riziko. Např. fotbalová utkání, kde Policie ČR, je kvůli uzavřené skupině lidí spíše jako soukromá ochranka a pořadatele dbají tak maximálně o prodej občerstvení.

Dále bych se vyjádřil k akci Czechtek, kde jistě byl porušován zákon, lesní, o přestupcích a o ochraně přírody. To že organizátoři měli nájemní smlouvu je přece neopravňovalo konat takovou akci , nebo si myslíte že ano? Samozřejmě se nezastávám jednotlivých pochybení řadových policistů, kteří překročili svoji pravomoc a jistě by měli být kázeňsky potrestáni. Jen je smutné, že jeden protiprávní zákrok policistů vysílaný pořád dokola různými médii, přehlučí množství útoků, účastníků Czechteku, kameny na příslušníky , kde při takovémto útoku jim šlo doopravdy o život.

Nechce se mi věřit , že by v Čechách měl občan ctící zákony, méně práv než občan který porušuje zákony.

Děkuji za odpověď.

Nestraš člověče!

"Nechce se mi věřit , že by v Čechách měl občan ctící zákony, méně práv než občan který porušuje zákony."

Mě také ne, ale od r. 1990 mám takový pocit, že základním zájmem parlamentu jsou práva pachatelů. Mimo jiné práva pachatelů posiluje tím že nejraději přijímá zákony bez sankcí.
Ostatně není divu. Když, přes nebývale rozsáhlou imunitu, poslance náhodou hodí přes palubu (vydají k trestnímu stíhání), je na druhém břehu co by dup.
Můžete mi někdo připomenout, co parlament udělal pro zlepšení práv obětí trestných činů? Pro zlepšení vymahatelnosti práva? Pro to, aby se poškozený rychleji domohl náhrady škody? Úmyslně nepíšu práva na náhradu škody, toho mají soudy plná ústa, ale náhrady škody se nedomůžete.
Nějak mě nic nenapadá.

parlament nemuze udelat vubec nic, jelikoz soudci jsou nezavisli. maximalne muze ministr spravedlnosti poslat soudce pred karnou komoru a tam ho vyhodit ze statni sluzby pro prohresky. tot vse. ale tenhle soudce muze pracovat jinde nez ve statni sprave. takze se vlastne nic nezmeni. soudcum nemuzete nic narizovat nebo je nejak trestat.. jsou to soudci a ti jsou vys nez parlament ci vlada ci senat ci prezident. musi ale respektovat rozhodnuti soudu vyssi instance , ustavniho soudu nebo mezinarodniho soudniho dvora ve strassburgu., tot vse

4 Luděk

V tom, že soudci jsou kasta, souhlasím.
Ale zde se jich musím (nerad) zastat. Oni jen vykládají zákony, které tvoří parlament a podepisuje president. Je-li zákon děravý a bezzubý, je soudce v pasti. A tu může, ale nikoli retroaktivně, odstranit zase jen ten, kdo má zákonodárnou iniciativu, tedy vláda, poslanci a myslím, že za určitých podmínek i senátoří. Ale hlavní úlohu při tvorbě zákona mají poslanci. Ti dokáží svými pozměňovacími návrhy i kvalitní návrh minimálně zdržet, nebo i zmršit.

Aby jste mě neobviňoval, v žádném případě se zde nezastávám vlády, ať je z jakékoliv politické strany. Jen popisuji stav.

Pro hurvínky: Naprosto souhlasím. Žabomyší války, připomínající hašteření trucujících děcek skutečně nikam nevedou a určitě štvou nejen vás a mě, ale asi všechny potenciální voliče, a nemalou měrou přispívají ke všeobecnému znechucení politikou a politiky. Jen chci poukázat na to, že se to netýká výhradně opozice, která má na kritiku vlády ze svého postavení nárok, ale i vlády, která také šmahem zamítá návrhy opozice, ať se týkají čehhokoli, byť i rozumných věcí (typický a zářný příklad - paragony. Návrh ODS na jejich zrušení soc.dem. smetli, aby ten nesmysl o týden později sami zrušit). Trocha "státotvornosti" by hlavně u důležitých témat neškodila. Snad se trochu zablýsklo na lepší časy v důchodové reformě, kde (jak pevně doufám) dojde ke koordinaci vzájemných návrhů, vedoucí k řešení současné neudržitelné situace (ač se pan Paroubek ještě před nedávnem domníval jinak). Jinak o řešení všech hurvínky jmenovaných problémů hovoří celou dobu a v Modré šanci nastiňuje jejich řešení. Ano, Soc. dem. o tom hovoří rovněž, ale na rozdíl od ODS měli možnost již sedm let konat. Jenže ty kroky budou lidi bolet, a to si oni přece dovolit nemůžou, oni jsou ti hodní. Takže skutek utek.